28 Cdo 1498/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1498/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 10. 2014 Spisová značka:28 Cdo 1498/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1498.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Obec Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 34 předpisu č. 128/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1498/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně ROBERT FREDERICK & Co., s.r.o., IČ 25701789, se sídlem v Praze 4, Pujmanové 888/13, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 289.579,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 125 EC 77/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 35 Co 489/2013-55, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013, č. j. 35 Co 489/2013-55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 6. 2013, č. j. 125 EC 77/2012-34, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 289.579,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se po žalovaném dožadovala poskytnutí peněžní náhrady za užívání jejích pozemků parc. č. 2031/164, parc. č. 2031/196 a parc. č. 2031/195 o celkové výměře 2.265,- m2 v k. ú. Chodov, obec Praha, jako veřejné prostranství ve smyslu zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v období od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2011. Provedené dokazování vedlo soud ke zjištění, že na uvedených pozemcích žalobkyně se nachází zeleň, jež je přístupná každému, přičemž povrch pozemků je převážně porostlý travou s nezpevněnými, tj. vyšlapanými, cestami směřujícími ke stanici metra. Z obecně závazné vyhlášky zastupitelstva hlavního města Prahy o místním poplatku č. 5/2011 a přílohy č. 2 k této vyhlášce vyplývá, že žalovaný pokládá předmětné pozemky za veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Z žalovaným předložené příslušné části územního plánu, jakož i žalobkyní doloženého znaleckého posudku, se současně podává, že pozemky jsou zařazeny ve „smíšeném území městského jádra“, jež slouží převážně pro zajištění občanské vybaveností (tj. zejména pro kulturní, správní a obchodní budovy), případně i pro blíže specifikovanou bytovou výstavbu. Za dané situace je tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (reprezentovanou např. jeho rozhodnutím sp. zn. 32 Odo 872/2003) třeba mít za to, že užíváním zmíněných pozemků - přístupných bez omezení každému - jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. při absenci jakéhokoliv soukromoprávního titulu k jejich užívání došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Na uvedeném nic nemění, že žalovaný se fakticky nepodílí na využití pozemku, ani na určení, zda pozemek sloužil a slouží jako veřejné prostranství. Tuto skutečnost však lze mít za významnou při posuzování souladu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Žalobkyně se domáhá vydání obohacení, o jehož získání se žalovaný nejen nikterak nepřičinil, ale jehož vzniku ani nemá možnost zabránit. Získání obohacení žalovaným v daném případě zcela závisí na vůli žalobkyně, jež může ovlivnit, zda předmětné pozemky budou či nebudou splňovat definici veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Žalobkyně sama umožnila vstup veřejnosti na předmětné pozemky a nic jí nebrání ve vyloučení veřejnosti z užívání pozemků jejich oplocením. Výkon práva žalobkyně za daných okolností odporuje obecně uznávané právní zásadě, dle níž nikdo nesmí k újmě jiného těžit ze svého chování, vůči němuž se dotčený nemůže bránit, pročež je na místě právu žalobkyně v souladu s § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít soudní ochranu a žalobu zamítnout. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 3. 12. 2013, č. j. 35 Co 489/2013-55, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a dostatečná, přisvědčil rovněž jeho závěru o důvodnosti žaloby, odmítl však, že by uplatněný nárok bylo možno pokládat za odporující dobrým mravům. Poukázal na obecnou zásadu občanského práva vyjádřenou v § 451 obč. zák., dle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiného, jakož i na legální definici veřejného prostranství obsaženou v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. a vymezující veřejné prostranství jako prostor vykazující zákonem stanovené znaky. Vybírání místního poplatku za užívání veřejného prostranství je pak v souladu s § 14 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, podmíněno vydáním obecně závazné vyhlášky. V řízení bylo prokázáno, že předmětné pozemky měly charakter veřejného prostranství - sídlištní zeleně, a byly tedy předmětem veřejného užívání (sloužící veřejnosti k její relaxaci a dalšímu využití). Žalovaný jejich prostřednictvím mohl plnit své veřejné funkce a současně zákonnou povinnost související s uspokojováním potřeb občanů, jež by jinak musel plnit odlišným způsobem. Vlastní-li soukromá osoba pozemek splňující znaky veřejného prostranství, musí akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství (dle § 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb.) vyhláškou v podstatě deklarující již existující stav. Není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství představovaného i pozemky náležícími třetí osobě, vzniká na straně obce bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání prostranství, nejde o titul umožňující užívání bezplatné, jak bylo vyjádřeno i v judikatuře Nejvyššího soudu – např. rozsudku sp. zn. 33 Odo 1253/2005, přičemž k tomuto závěru směřují i názory vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 či sp. zn. 32 Odo 823/2003. Za daných okolností pak nic nenasvědčuje tomu, že by žalobou uplatněný nárok vyplývající z objektivně vzniklého stavu mohl být v rozporu s dobrými mravy. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud zvolil odchylné řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy oproti závěrům prezentovaným v judikatuře Nejvyššího soudu (v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 4386/2008, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, sp. zn. 33 Odo 553/2004 a sp. zn. 33 Odo 190/2005), jež připouští, že nemůže-li domněle obohacovaná osoba zamezit vzniku bezdůvodného obohacení v návaznosti na jednání osoby, na jejíž úkor se obohacuje, nelze obohaceného zavázat k vydání bezdůvodného obohacení s ohledem na dobré mravy. Odvolací soud se rovněž odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a sp. zn. 33 Odo 1253/2005, dle nichž má obec možnost vyhnout se v rámci územního plánování odpovědnosti za bezdůvodné obohacení v případě užívání pozemku jako veřejného prostranství, jež není ve vlastnictví obce. Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku, zda může požadavek na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku jako veřejného prostranství odporovat dobrým mravům, neučinil-li žalovaný ničeho, aby pozemek splňoval definici veřejného prostranství, a naopak v územním plánu připustil řadu možností, jak předmětný pozemek užívat, jež však žalobkyně nerealizovala, a ponechala pozemek ve stavu naplňujícím definici veřejného prostranství. Doposud nebyla zodpovězena ani otázka, zda je veřejným prostranstvím i pozemek volně zarostlý travou a dřevinami, který je veřejností užíván jen z toho důvodu, že je veřejně přístupný, tj. není oplocen. Dovolatel dále předestřel otázku, zda požívá ochrany právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklé za situace, v níž si nabyvatel pozemku musel být vědom toho, že dle svého faktického stavu je pozemek veřejným prostranstvím a že jeho využití je omezenější, a získal tak pozemek ryze ze spekulativních důvodů, aby se mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení, případně donutil obec k majetkovému vypořádání, jež by mu přineslo značný majetkový prospěch, a to i s přihlédnutím k tomu, že předchozí vlastník pozemku místo nabídnutí pozemku ke koupi obci preferoval převedení pozemku spekulativnímu nabyvateli. Dovolací soud by měl dále při posouzení odpovědnosti obce za bezdůvo