28 Cdo 1519/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1519/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 6. 2022 Spisová značka:28 Cdo 1519/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1519.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zmírnění křivd (restituce) Zemědělský majetek Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 8 a 9 předpisu č. 229/1991 Sb. § 5 odst. 1 a 2 předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 8. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2322/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1519/2022-318 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, za účasti 1) L. K., narozené XY, bytem XY, 2) hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, 3) městské části Praha 16, se sídlem v Praze 5, Václava Balého 23/3, identifikační číslo osoby: 00241598, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 304/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022, č. j. 29 Co 386/2021-285, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit hlavnímu městu Praze náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Martina Janouška, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a L. K. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. Ve vztahu mezi žalobcem a městskou částí Praha 16 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 16 C 304/2019-254, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši 11/240 na pozemcích dle PK parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, dle katastru nemovitostí parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), in eventum určení, že žalobce není vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši 11/240 na předmětných pozemcích a má nárok na vydání jiných pozemků ve smyslu ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí řízení 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to účastníkovi řízení 2) k rukám jeho zástupce ve výši 37.026,- Kč a účastníkovi řízení 3) k rukám jeho zástupkyně ve výši 8.228,- Kč (výroky III. a IV.). Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 29 Co 386/2021-285, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. změnil tak, že výše nákladů činí 2.700,- Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok II.) a ve výroku IV. změnil tak, že výše nákladů činí 600,- Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok III.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V.). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že přítomnému soudnímu řízení vedenému podle části páté občanského soudního řádu předcházelo správní řízení, v němž Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 1RP13078/2018-237100, č. j. SPU 272336/2019, podle ustanovení § 9 zákona o půdě určil, že žalobce a účastnice řízení 1) nejsou vlastníky každý v ideálním podílu 11/240 předmětných pozemků, přičemž předmětné pozemky se jim nevydávají a nenáleží jim nárok na náhradu za tyto pozemky. Soudy nižších instancí shledaly, že ke dni účinnosti zákona o půdě příslušelo právo osobního užívání předmětných pozemků, jež se k 1. 1. 1992 přeměnilo na právo vlastnické, fyzickým osobám. Konstatovaly však, že fyzické osoby nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 5 zákona o půdě, pročež nepřichází v úvahu řízení podle ustanovení § 9 zákona o půdě. Dovodily, že žalobce by svůj případný nárok mohl uplatnit toliko v řízení o přechodu vlastnictví na oprávněnou osobu podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, v němž jsou pasivně legitimovány právě osoby fyzické. Uzavřely, že účastníci řízení 2) a 3) pasivní věcnou legitimaci v projednávané věci postrádají. Co se týče případného nároku žalobce na vydání náhradních pozemků dle ustanovení § 11a zákona o půdě, podotkly, že o tomto nároku nelze rozhodovat, jestliže předmětné pozemky nemohou být žalobci vydány postupem dle ustanovení § 9 zákona o půdě. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v existenci otázky, kterou pokládá za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to, zda porušení ustanovení § 199 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále „obč. zák.“), lze považovat za restituční důvod dle ustanovení § 6 zákona o půdě. Uvedl, že předmětné pozemky coby pozemky zemědělské byly vyvlastněny pro stavbu rodinných domů, pročež dle názoru žalobce vyvlastnění předmětných pozemků odporuje ustanovení § 199 obč. zák. a jedná se tak o vyvlastnění bez právního důvodu. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce měl svůj nárok uplatnit dle ustanovení § 8 zákona o půdě, svědčilo-li právo osobního užívání předmětných pozemků ke dni účinnosti zákona o půdě fyzickým osobám. Domnívá se, že i z ustanovení § 11 zákona o půdě, ve znění účinném do 27. 1. 1992, vyplývá záměr zákonodárce poskytovat při naplnění restitučního důvodu uvedeného v ustanovení § 6 zákona o půdě náhradní pozemky za původní pozemky náležející ke dni účinnosti zákona o půdě do osobního užívání fyzických osob. V této souvislosti poukazuje na odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 543/98, a „stanoviskem Cpjn 95/96“. Namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, maje za to, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací týkající se nezákonnosti správních aktů, jimiž předmětné pozemky přešly na stát, potažmo aplikovatelnosti ustanovení § 6 odst. 1 písm. n), o), p) a r) zákona o půdě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Účastník řízení 2) ve svém vyjádření označil dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné. Dle mínění účastníka řízení 2) mohl a měl žalobce postupovat dle ustanovení § 8 zákona o půdě, přičemž podaným dovoláním se žalobce snaží zvrátit nepříznivý skutkový stav prostřednictvím polemiky poukazující na judikaturu nepřiléhavou na posuzovanou kauzu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl. Účastníci řízení 1) a 3) se k dovolání žalobce nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka po