28 Cdo 1521/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1521/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 6. 2020 Spisová značka:28 Cdo 1521/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1521.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Pravomoc soudu Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 132 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 5 odst. 5 předpisu č. 131/2002Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 8. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2024/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1521/2020-1654 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce města Česká Lípa, IČ 002 60 428, se sídlem v České Lípě, T. G. Masaryka 1/1, proti žalované VETT a.s., IČ 254 04 717, se sídlem v Zákupech, Borská 58, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o 31.540.985 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 203/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. listopadu 2019, č. j. 29 Co 73/2017-1547, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v České Lípě mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, č. j. 13 C 203/2007-288, rozhodl, že nárok žalobce na zaplacení částky 70.512.023,68 Kč s příslušenstvím je co do základu důvodný. Žalobou uplatněné právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve výši žalované částky tím, že na základě neplatného právního úkonu – „Smlouvy o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti města Česká Lípa podle § 19c zákona č. 111/1994 Sb.“ ze dne 1. 3. 2002 od něho přijala finanční podporu za účelem rozvoje dopravní obslužnosti města. Uvedenému rozsudku předcházelo usnesení okresního soudu ze dne 18. 5. 2009, č. j. 13 C 203/2007-287, jímž soud připustil rozšíření žaloby a současně rozhodl, že námitka věcné nepříslušnosti není důvodná. Okresní soud uvedl, že jde-li o nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy, je jeho pravomoc dána i přesto, že samotný závazek ze smlouvy platně uzavřené by měl charakter veřejnoprávního vztahu a byl by přezkoumatelný správním orgánem. V odůvodnění mezitímního rozsudku pak okresní soud dovodil, že účastníci chtěli uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby dle § 19a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, představující veřejnoprávní smlouvu spadající pod právní úpravu obsaženou v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, jelikož však součástí smlouvy nebyl dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty vyžadovaný § 19b zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, je třeba smlouvu pro tento nedostatek zákonné náležitosti považovat za neplatnou. Plnění na základě neplatné smlouvy přitom má za následek vznik bezdůvodného obohacení, z čehož lze usoudit, že žaloba je co do základu důvodná. K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který je usnesením ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, zrušil a řízení zastavil (výrok I.), současně rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký kraj jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se jedná o spor z veřejnoprávní smlouvy, jejž je v souladu s ustanovením § 169 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, povolán projednat správní orgán, nemají dle § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy pravomoc o věci rozhodovat v občanském soudním řízení. Nebyla tak splněna základní podmínka řízení, a odvolacímu soudu proto nezbylo než mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušit, řízení zastavit a věc postoupit příslušnému orgánu, do jehož pravomoci náleží. Na základě dovolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je usnesením ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že v daném případě je třeba přihlédnout k tomu, že projednávaná pře je dle žalobních tvrzení sporem o vydání bezdůvodného obohacení, tedy v podstatě sporem z občanskoprávního závazkového vztahu dle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Není přitom důvodu odpírat civilním soudům pravomoc posoudit jako předběžnou otázku, zda byl dán titul pro poskytnutí plnění z oblasti veřejného práva, a zda se tak může jednat o bezdůvodné obohacení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci následně rozsudkem ze dne 4. 12. 2012, č. j. 29 Co 393/2009-527, rozsudek okresního soudu potvrdil. Odmítl námitku žalované, jíž bylo poukazováno na údajnou protiústavnost usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 spočívající v nerespektování skutečnosti, že v době rozhodování Nejvyššího soudu již bylo v téže věci vydáno Krajským úřadem Libereckého kraje rozhodnutí ze dne 1. 11. 2010. Jelikož toto rozhodnutí vydal orgán absolutně věcně nepříslušný (což v uvedené věci konstatoval i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, č. j. 59 A 2/2011-113), jde o akt nicotný, jenž není způsobilý založit překážku věci rozhodnuté. Poukazuje-li žalovaná na to, že se v jiném sporu domáhá plnění z veřejnoprávní smlouvy a okresním soudem bylo rozhodnuto o postoupení věci krajskému úřadu, pak je třeba připomenout, že v uvedené kauze je žalobní požadavek vymezen jako plnění z veřejnoprávní smlouvy, a nikoliv jako bezdůvodné obohacení, o němž jsou příslušné rozhodovat obecné soudy. Odvolací soud dále uvedl, že s ohledem na to, že smlouva o závazku veřejné služby k zajištění ostatní dopravní obslužnosti byla uzavřena dne 1. 3. 2002, tedy před účinností zákona č. 500/2004 Sb., jenž nově upravil režim veřejnoprávních smluv, je v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v § 182 odst. 2 tohoto zákona třeba posoudit vznik veřejnoprávních smluv, jakož i nároky z nich vzniklé před nabytím účinnosti odkazovaného předpisu, podle dosavadních právních předpisů. V daném případě je tak možno se zabývat neplatností předmětné smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák. Smlouva byla uzavírána dle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, jelikož šlo o tzv. ostatní dopravní obslužnost ve smyslu § 19c citovaného zákona, přiměřeně se pak použijí ustanovení § 19, § 19a a § 19b zákona č. 111/1994 Sb., z nichž je stěžejní ustanovení § 19b odst. 2, v souladu s nímž je povinnou součástí smlouvy o závazku veřejné služby dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby uzavírá. Neobsahuje-li smlouva zmíněnou náležitost, je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. Odvolací soud dále k otázce vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě uvedl, že z udělení licence nevyplývá povinnost za službu platit. Pro závazek úhrady za služby je podstatný obsah smlouvy, v níž je stanovena horní hranice prokazatelné ztráty, a to přesto, že způsob jejího výpočtu je stanoven prováděcím předpisem. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Proti posledně zmíněnému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 778/2013, zamítl. Dovolací soud vyzdvihl, že výklad relevantních zákonných ustanovení zvolený správním orgánem nemůže závazně determinovat řešení právní otázky soudem a že v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 57/2009 bylo sice pravomocně rozhodnuto o postoupení věci Krajskému úřadu Libereckého kraje s odkazem na veřejnoprávní charakter smlouvy, avšak již z tvrzení dovolatelky je zřejmý odlišný charakter zmiňovaného sporu, očividně vymezeného jako spor o plnění z řádně uzavřené veřejnoprávní smlouvy. Byl-li ve zmíněné při soud veden k procesnímu závěru, že věc náleží do pravomoci správních orgánů, nelze v tom spatřovat odchylné posuzování otázky platnosti smlouvy. Závěr, že pro posouzení pravomoci rozhodnout o tvrzeném nároku z veřejnoprávní smlouvy je stěžejní, jak je žalobními tvrzeními vymezen požadavek strany, jež se plnění domáhá, ostatně vyplývá i z rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), v