28 Cdo 1539/2012 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1539/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) obce Bouzov, IČ: 00298719, b) obce Hvozd, IČ: 00288306, c) obce Ludmírov, IČ: 00288446, d) obce Luká, IČ: 00299171, žalobci a) až d) zastoupeni advokátem JUDr. Josefem Jansou, advokátem v Olomouci, Riegrova 11, e) obce Bílá Lhota, IČ: 00298662, f) obce Mladeč, IČ: 00299219, g) obce Měrotín, IČ: 00635341, h) obce Hačky, IČ: 00600016, ch) města Litovel, IČ: 00299138, proti žalovaným 1) Lesům České republiky, s. p., IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, zastoupenému v řízení před nižšími instancemi Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem v Praze 1, Těšnov 1, v dovolacím řízení Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem v Praze 1, Těšnov 1, 2) Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Ostrčilova 4, Ostrava, 4) Národnímu památkovému ústavu, se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Valdštejnské náměstí 3, adresou pro doručování: Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště v Olomouci, Horní náměstí 25, Olomouc, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 101/2003, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 11. 2011, č. j. 69 Co 247/2011-836, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobcům a) až d) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokáta JUDr. Josefa Jansy. Ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem odvolacího soudu výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně; potvrzující výrok se vztahoval k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně – ze dne 16. 11. 2010, č. j. 22 C 101/2003-742 –, resp. odvoláním napadené části tohoto výroku, kterou se určuje podílové spoluvlastnictví žalobců k nemovitostem tamtéž označeným. Podíly žalobců na vlastnictví nemovitostí se stanoví v závěru výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, předmětem určení spoluvlastnictví jsou nemovitosti v kat. úz. B. a dalších, jde o objekt bydlení, zastavěnou plochu a nádvoří, lesní pozemky, ostatní plochy, trvalé travní porosty, vše podrobně identifikováno ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně i ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně stran nákladů řízení, jak byly uloženy k náhradě jednotlivým účastníkům navzájem. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi týmiž účastníky před odvolacím soudem. Odvolací soud převzal důkazní zjištění nižší instance a posuzoval věc především podle ustanovení § 2b odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 277/2002 Sb.), o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Toto ustanovení umožňuje, aby do vlastnictví obce přešly ke dni 28. 6. 2002 nemovitosti v něm uvedené, jež byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky a předtím ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví lesních družstev, jejichž podílníky byly výlučně obce (k přechodu má dojít v podílech dále v § 2b odst. 3 vymezených). Mezi účastníky bylo nesporné, že ke dni 28. 6. 2002 byly nemovitosti ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim vykonávají ostatní žalovaní. Též nebylo sporu o tom, že dne 22. 2. 1938 bylo do někdejšího rejstříku společenstev zapsáno Severomoravské lesní družstvo, společenstvo s ručením omezeným v B.; jeho členy bylo 26 obcí vlastnících 208 členských podílů v různém počtu a nynější žalobci jsou jeho právními nástupci. Spornou zůstala otázka vlastnického práva zmíněného lesního družstva k nemovitostem ke dni 31. 12. 1949, jak požaduje výše citované ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Rozhodná skutková zjištění nižších instancí lze shrnout následovně: - nemovitosti, dříve ve vlastnictví Řádu německých rytířů, přešly na základě protokolu sepsaného k výnosu Státního pozemkového úřadu ze dne 13. 10. 1933 do dispozice Československého státu na základě tzv. záborového zákona č. 215/1919 Sb. a tzv. přídělového zákona č. 81/1920 Sb.; - v roce 1938 byly nemovitosti přiděleny dne 11. 4. 1938 do držby a užívání Severomoravskému lesnímu družstvu v B. (dále „lesní družstvo“) Protokolem o odevzdání zbytku Lesního velkostatku B.; - v Referátu o převzetí a přídělu Lesního velkostatku B., který byl vyhotoven Ministerstvem zemědělství v Praze dne 22. 4. 1938, se uvádí, že zbývající výměra Velkostatku B. (cca 2000 ha) byla lesnímu družstvu předána s platností od 1. 1. 1938, je již v jeho vlastnictví, družstvo již na pozemcích hospodaří a na přídělovou cenu ve výši 6.700.000,- Kč již zaplatilo 1.000.000,- Kč; zbytek bude zaplacen v dohodnutých termínech; - dne 24. 8. 1939 adresovalo již protektorátní ministerstvo zemědělství lesnímu družstvu přípis, v němž „odvolává příděl“, neboť přídělová cena dosud nebyla vyrovnána; - Zemský národní výbor v B. sdělil po osvobození dne 3. 7. 1946 lesnímu družstvu, že jakékoli majetkové převody a jednání stran předmětných nemovitostí učiněná od 29. 9. 1938 jsou neplatná pro svůj perzekuční a nesvobodný charakter (za okupace byly nemovitosti v roce 1941 „vykoupeny“ německou společností „pro podporu a péči o kulturní památky“); - týž správní orgán zavedl dne 17. 7. 1945 nad nemovitostmi národní správu; totéž učinil již dříve ONV v L. výměrem z 12. 5. 1945; správa však byla, rozhodnutím opět Zemského národního výboru v B. ze dne 3. 7. 1946, zrušena, a nemovitosti byly dány lesnímu družstvu do „prozatímní držby“, jako prozatímní opatření před restitucí majetku ve prospěch lesního družstva podle § 1 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb.; - lesní družstvo podalo později u Okresního soudu v L. pod sp. zn. Nc I 364/49 návrh na restituci majetku podle dekretu č. 5/1945 Sb.; týž návrh byl však vzat zpět (pozn. – k zániku obecního vlastnictví došlo 31. 12. 1949) a řízení bylo usnesením dne 28. 8. 1951 zastaveno; - odvolací soud zjistil, že se přídělová listina (příděl lesnímu družstvu) bezprostředně nedochovala; k intabulaci, tedy k vkladu vlastnického práva ve prospěch lesního družstva nedošlo; k odvolání přídělu konstatoval soud, že k němu došlo nekompetentní osobou („komisařským vedoucím“) v době nesvobody; z listinných důkazů neplyne, že by zaplacení ceny bylo podmínkou přídělu. Po právní stránce poté odvolací soud uzavřel, že nemovitosti byly řádně přiděleny Severomoravskému lesnímu družstvu B., toto nabylo vlastnictví trvající i ke dni 31. 12. 1949, a zmíněnému subjektu – právnímu předchůdci žalobců – nelze přičítat k tíži, že nebyla dovršena restituce nemovitostí (pozn. – pouze deklarována v roce 1946 Zemským národním výborem v B.). Zákonné podmínky pro obecní restituci podle zákona č. 172/1991 Sb. tedy byly splněny. II. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný prostřednictvím advokáta dovolání, směřující proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolací instance i proti návazným výrokům téhož rozsudku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání dovodil žalovaný odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za právní otázky zásadního významu označil (shrnuto) 1) nezbytnost intabulace přídělu, 2) nezaplacení přídělové ceny lesním družstvem, 3) nezbytnost uplatnění restitučního nároku lesním družstvem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, a nikoli podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednáních z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů. Jednotlivé právní otázky, resp. okruhy problematik, jsou následně v dovolání rozvinuty tak, že dovolatel pléduje za nesplnění jím vypočtených podmínek nabytí vlastnictví nemovitostí lesním družstvem. Za pomoci citací z literatury i judikatury zdůrazňuje, že příděl nemovitostí z roku 1938 ztratil v důsledku nezaplacení podstatné části přídělové ceny právní účinnost, resp. relevanci, že Zemský národní výbor v B. nebyl oprávněn jakýmkoli správním aktem založit vlastnické právo lesního družstva k nemovitostem a že k restituci těchto nemovitostí nikdy nedošlo. Proto dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci a) až d) se k dovolání písemně vyjádřili. Nesouhlasili s dovolacími námitkami a navrhli, aby bylo dovolání prvního žalovaného odmítnuto pro nep