28 Cdo 1546/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1546/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2012 Spisová značka:28 Cdo 1546/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1546.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 14 odst. 9 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 4. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 6.6.2012II.ÚS 2110/12JUDr. Dagmar Lastovecká-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1546/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně A. P., bytem v M., zastoupené JUDr. Janem Janebou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 266, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 377.834,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 2/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 55 Co 375/2010-184, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze odmítl odvolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. dubna 2009, č. j. 13 C 2/2006-135, jímž bylo žalovanému uloženo „zaplatit žalobkyni částku 1.690,- Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů“ (výrok I); ve výroku II, jímž byla zamítnuta žaloba „ohledně částky 376.144,- Kč“, a ve výrocích IV a V o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právní nástupkyní (dědičkou ze závěti) po J. B., oprávněné osobě, jíž podle rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Labem, pozemkového úřadu ze dne 14. 4. 1997, sp. zn. 992/97/RPÚ/Ba/234, vznikl nárok na náhradu za odstraněné stavby – domy na stavební parcele v katastrálním území S. (§ 14 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“). K otázce výše této náhrady vzal za prokázané, že jde o nemovitosti nabyté přídělem, jež původní přídělci, V. a M. G., převedli na J. a F. B. trhovou smlouvou ze dne 14. 3. 1950; podle ní nabyvatelé vstoupili do všech práv a povinností postavení přídělců (čl. VI smlouvy), prodávajícím uhradili toliko část trhové ceny odpovídající zaplacené přídělové ceně, s tím, že zbytek doplatí ve splátkách Národnímu pozemkovému fondu. Souhlas s převodem nemovitostí vyslovil Jednotný národní výbor v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 28. 5. 1952, sp. zn. IX-614.28.5.1952/K1, v němž deklaroval, že nabyvatelé nemovitostí budou nadále omezeni a zavázáni jako původní přídělci. Rozhodnutím Okresního národního výboru v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 1964, bylo pak rozhodnuto o odnětí přídělu F. B., po té, co tento nabyvatel (spolu se svou manželkou) příděl trvale opustil. Po odnětí přídělu došlo k demolici staveb tvořících zemědělskou usedlost, jejichž tehdejší hodnota činila 8.450,- Kčs, po přepočtu na novou měnu (§ 4 zákona č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě) 1.690,- Kčs. Podle závěru odvolacího soudu lze postavení předchůdců žalobkyně připodobnit k postavení přídělců, proto žalobkyni přísluší náhrada za zaniklé nemovitosti toliko do výše zaplacené přídělové ceny (§ 14 odst. 9 zákona o půdě), tj. co do částky 1.690,- Kč a ve zbylém rozsahu (tj. co do částky 376.144,- Kč) její požadavek není důvodný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu o aplikaci ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě, namítajíc, že její právní předchůdci posléze zaniklé nemovitosti nabyly do vlastnictví na základě trhové smlouvy a nikoliv přídělem. Souhlas s uzavřením trhové smlouvy, vyslovený Jednotným národním výborem v Ústí nad Labem dne 28. 5. 1952, pokládá za administrativní opatření poplatné tehdejší době, které z jejích právních předchůdců přídělce nečiní. Pokládá za pochybení, že odvolací soud nepřihlédl k okolnostem, za nichž došlo k odnětí nemovitostí jejím předchůdcům, kteří – podle jejího tvrzení – nemovitosti neopustili. Současně soudům obou stupňů vytýká, že při určení výše náhrady nepřihlédly k posudku znalce, jež stanovil hodnotu nemovitostí v částce podstatně vyšší. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil (a tedy věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Objektivně přípustné není dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nedostatku subjektivní legitimace k podání odvolání. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, publikované pod č. 139/2003 v časopise Soudní judikatura, sešit 10). Z obdobných důvodů není dovolání přípustné ani proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V), a proti výroku III, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyní označenou právní otázkou, jejíž řešení je určující pro rozhodnutí o věci samé, to jest výkladem a aplikací ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 634/97, publikovaném pod č. 14/1998 v časopise Soudní judikatura, dospěl k závěru, že jde o ustanovení aplikovatelné i v případech poskytování náhrad oprávněným osobám, které do postavení přídělců vstoupily v důsledku univerzální sukcese. Přitom poukázal na smysl a účel cit. ustanovení, jímž je omezení náhrady v případech, kdy oprávněné osoby (či jejich předchůdci) získaly nemovitost za výhodných podmínek podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb. a kdy by náhrada (určená jinak podle § 14 odst. 8 zákona o půdě) přesáhla (zpravidla velmi výhodnou) přídělovou cenu, tedy to, co bylo na získání tohoto majetku vynaloženo. K těmto závěrům se Ne