28 Cdo 1669/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1669/2025-1697 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. B., b) R. B., c) T. R., všech zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 10/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2025, č. j. 14 Co 21/2024-1595, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 14 Co 21/2024-1595, potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) ze dne 7. 8. 2023, č. j. 10 C 10/2020-1291, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále též „předmětné pozemky“). 2. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým až svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků jako pozemků náhradních. Pokud jde o výši restitučního nároku, dovodily, že některé nevydané pozemky je třeba ocenit – vzdor stanovisku žalované – jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, k němuž později skutečně došlo, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., zpracovaného na žádost žalobců svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobci vybraných náhradních pozemků. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních. Má za to, že odvolací soud vycházel nedůvodně ze znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., ačkoliv za jedině správné lze podle žalované považovat závěry konkurenčního znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce. Namítá, že odvolací soud nezohlednil, že znalkyně prof. Ing. Renáta Schneiderová Heralová, Ph.D., při stanovení ceny odňatých pozemků vycházela ze směrných plánů z 30. let minulého století. Navíc odvolací soud dle mínění žalované nereflektoval ani okolnost, že k výstavbě na odňatých pozemcích došlo se značným časovým odstupem a nadto i jiným než původně plánovým druhem staveb. Vyjadřuje přitom přesvědčení, že jako stavební nelze ocenit ty pozemky, jež nejsou přímo zastavěné a na nichž se nachází kupř. hřiště či jiná sportovní zařízení. Dále upozorňuje, že se odvolací soud řádně nezabýval námitkami odůvodňujícími korekci ceny odňatých pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Zdůrazňuje rovněž, že odvolací soud, aniž by se vypořádal s rozpory mezi znaleckými posudky předloženými účastníky řízení, se přiklonil k závěrům znaleckého posudku předloženého žalobci. Odvolacímu soudu vytýká, že za účelem odstranění rozporu ve znaleckých posudcích nepřistoupil k zadání revizního znaleckého posudku. Domnívá se také, že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v katastrálním území XY, jsou nevhodné k převodu na žalobce jako pozemky náhradní, jelikož funkčně souvisí se sousedními rodinnými domy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům ze strany žalobců na třetí osoby odložil právní moc a vykonatelnost dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu. 4. Žalobci ve svých vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné, nedůvodné a účelové, přičemž poukázali na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně rozhodnutí vydaných ve věci týchž účastníků, s nimiž je dle jejich názoru napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné. 8. K žalovanou nastolené právní otázce ocenění restitučního nároku žalobců lze pro stručnost plně odkázat na odůvodnění a závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2025, č. j. 28 Cdo 1668/2025-1693 (toto usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), v němž ve věci týchž účastníků dovolací soud považoval za korektní postup odvolacího soudu v otázce ocenění restitučního nároku žalobců. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání podaném proti částečnému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 6. 2023, č. j. 10 C 10/2020-1199, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2025, č. j. 14 Co 20/2024-1590. Rozhodoval-li nyní odvolací soud o další části žalobou uplatněného restitučního nároku (o vhodnosti dalších žalobou vybraných náhradních pozemků), nebylo lze totožnou dovolací argumentaci, již žalovaná opětovně vznáší v nyní podaném dovolání (týkající se ocenění restitučního nároku), shledat relevantní, jelikož posouzení předkládané otázky musí být logicky totožné. 9. Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejv