28 Cdo 1673/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1673/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 9. 2025 Spisová značka:28 Cdo 1673/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.1673.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Postoupení pohledávky Dotčené předpisy:§ 1879 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1673/2025-167 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) K. K. a b) B. P., oba zastoupeni JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Fügnerova 651/39, proti žalovanému: L. K., zastoupený Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, o 267 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 226/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2025, č. j. 21 Co 245/2024-136, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni rovným dílem zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 846 Kč k rukám advokáta Mgr. Luďka Voigta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 21 Co 245/2024-136, rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 6. 2024, č. j. 16 C 226/2023-104, potvrdil ve výrocích II a III, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 125 521 Kč s příslušenstvím žalovaným každému z žalobců (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku IV o náhradě nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I soud prvního stupně řízení v části o zaplacení 7 979 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců zastavil. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobci podali dovolání. Předestřeli otázku, zda předání platební karty (k účtu u peněžního ústavu) a sdělení identifikačního kódu (PIN) doprovázené projevem vůle směřujícím k tomu, aby si adresát peněžní prostředky deponované na účtě ponechal, lze (v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) právně kvalifikovat jako platné postoupení pohledávky za peněžním ústavem (z titulu vedení účtu) postupníkovi ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Měli za to, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud jednoznačně vyřešena. 3. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Ačkoliv právní úprava postoupení pohledávky obsažená v § 1879 a násl. o. z. doznala oproti předchozí právní úpravě určitých změn (především v souvislosti s požadavky na formu postupní smlouvy), obecně vychází z kontinuity s dosavadní právní úpravou obsaženou v § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Dosavadní rozhodovací praxe upravující obligatorní obsahové náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky je proto aplikovatelná též pro případy, na něž dopadá právní úprava obsažená v § 1879 a násl. o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018). Nejvyšší soud pak již v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2006, vyslovil a odůvodnil závěr, že „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, přestavuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu.“ Od těchto právních závěrů není důvod se odchýlit – s ohledem na značnou podobnost příslušných ustanovení (k tomu srov. znění § 708 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a znění § 2662 o. z.) – ani za nyní účinné právní úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 900/2019). 6. Prosadí se proto i ony judikaturní závěry (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5271/2016), dle nichž majitel účtu, jenž je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených prostředků, je oprávněn tuto pohledávku postoupit na jiného. Převáděná pohledávka musí být jednoznačně vymezena tak, aby ze smlouvy bylo jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu, aby ji nebylo možno zaměnit s jinou pohledávkou. Uvedení přesné výše peněžitého plnění však není nezbytnou náležitostí převodní smlouvy a není ani rozhodující, zda je smlouva výslovně označena jako smlouva o postoupení pohledávky (podstatný je obsah dohody). Pohledávku lze postoupit bezplatně nebo za úplatu (tj. za peněžní částku nebo jinou majetkovou hodnotu). Bezúplatnou smlouvu o postoupení pohledávky lze přitom ztotožnit s darováním „práva nebo jiné majetkové hodnoty“ jako předmětů občanskoprávních vztahů (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 144, ročník 2011). V režimu nové právní úpravy pak pro postoupení pohledávky není vyžadována písemná forma smlouvy (§ 1879 o. z.). 7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že na základě bezformální dohody sjednané v roce 2020 právní předchůdce žalobců předal žalovanému platební kartu (k účtu u peněžního ústavu, jehož byl majitelem) a sdělil mu ke kartě identifikační kód (PIN), projevuje (v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) vůli směřující k tomu, aby si žalovaný peněžní prostředky deponované na účtě ponechal, dovodil, že mu tím (ve skutkových poměrech projednávané věci) postoupil pohledávku, jejímž obsahem bylo právo na výplatu na účtě složených peněžních prostředků (§ 1879 a násl. o. z.), pročež se žalovaný jejich výběrem z účtu (ve výši 180 000 Kč) na úkor právního předchůdce žalobců bezdůvodně neobohatil (§ 2991 a násl. o. z.), nikterak se tím od výše citované judikatury, řešící nastolenou problematiku, neodchýlil. 8. Zpochybňují-li pak dovolatelé závěry odvolacího soudu o sjednání bezformální dohody o postoupení pohledávky k peněžním prostředkům deponovaným na účtě právního předchůdce žalobců žalovanému, polemizují tím s jeho skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (