28 Cdo 1686/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1686/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2001 Spisová značka:28 Cdo 1686/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1686.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1686/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce S. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Městu P., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih, pod sp. zn. 7 C 132/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 1999, č.j. 18 Co 471/99-52, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 1999, č.j. 18 Co 471/99-52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobou podanou dne 4. 9. 1998 u Okresního soudu Plzeň-jih domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž mělo být žalovanému uloženo vyklidit 1/3 domu stojícího na p.č. 161/1 v katastrálním území P., pod adresou P. čp. 293. Tvrdil přitom, že původními vlastníky domu byli rodiče žalobce, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. Tk VII 648/48-41 ze dne 23. 11. 1948 bylo vysloveno propadnutí jejich majetku státu. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni č.j. 1 Ntr 103/93 ze dne 19. 5. 1997 včetně výroku o propadnutí majetku rodičů žalobce. Žalovaný nároky žalobce mimosoudně neuspokojil. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že mu svědčí vlastnické právo k 1/3 předmětných nemovitostí. Pokud byla proti němu uplatněna žaloba na vydání podle § 126 o.z., pak žalovaný namítl, že pouhá okolnost, že došlo k zrušení trestního rozsudku ve výroku o propadnutí majetku, nýbrž bylo třeba postupovat podle zvláštního zákona upravujícího podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Vzhledem k formulaci žaloby není žalobce aktivně legitimován k podání vindikační žaloby, neboť není vlastníkem nemovitostí, jejichž vyklizení se domáhá. Okresní soud Plzeň-jih nejdříve usnesením ze dne 2. 12. 1998 (/č.l. 23 spisu) připustil změnu žaloby ve znění, podle něhož žalobce navrhoval vydání rozsudku o uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním dohodu o vydání ideální 1/3 nemovitosti domu č.p. 293 na stavební parcele č. 161/1 a ideální 1/3 pozemku č. 161/21 - zastavěná plocha v obci a kat. území P. a tyto žalobci vydat, to vše do 15-ti dnů ode dne právní moci rozsudku. Rozsudkem ze dne 6. ledna 1999, č.j. 7 C 132/98-32, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 1999, č.j. 7 C 132/98-37, pak žalobě vyhověl v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že nemovitosti byly původně ve spoluvlastnictví F. K. k jedné třetině, M. K. k jedné třetině a S. K. k jedné třetině. Vlastnické právo k ideální jedné třetině M. K. přešlo na stát V důsledku výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 1948, č.j. Tk VII/648/48, o propadnutí majetku, vlastnické právo k ideální jedné třetině M. K. přešlo na čs. stát - Místní národní výbor v P. M. K. zemřela dne 28. 6. 1976, přičemž žalobce je jejím synem. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1997, č.j. 1 Ntr 103/93, byl shora zmíněný výrok o trestu, včetně výroku o propadnutí majetku zrušen, a to podle ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. M. K. zemřela dne 28. 6. 1976, žalobce je jejím synem, který dopisem ze dne 10. 1. 1998 vyzval žalovaného k vydání zmíněného ideálního podílu k popsaným nemovitostem, čemuž žalovaný nevyhověl. Z uvedených zjištění vyvodil soud prvního stupně závěr, podle něhož v důsledku zrušení shora zmíněného výroku o propadnutí majetku podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., je třeba použít přiměřeně ustanovení § 4 a následující zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. Podle § 19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jde o případ dokončení soudní rehabilitace. Žalobce splňuje podmínky ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) posledně uvedeného zákona a své nároky uplatnil žalobou podanou ve lhůtě stanovené zákonem. Žalobě ve znění po soudem připuštění změně petitu bylo proto vyhověno. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Při nezměněných skutkových zjištěních, která odvolací soud převzal, dospěl k odlišnému právnímu závěru. Podle odvolacího soudu je třeba vyjít z ustanovení § 6 zákona č. 19/1993 Sb., podle něhož soud na návrh zruší či změní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účel tohoto řízení a následného odškodnění se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Pokud pak jde o odškodnění, rozumí se tím uplatnění nároků uvedených v § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Ustanovení § 23 odst. 2 tohoto zákona však naopak stanoví, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ten však podle odvolacího soudu považuje za oprávněné osoby pouze osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., za splnění dalších podmínek. Odvolací soud z toho dovodil, že osoba rehabilitovaná podle zákona č. 198/1993 Sb., resp. její právní nástupce, tak nemůže uplatňovat nárok na vydání věci proti povinné osobě ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti odvolací soud poukázal na okolnost, že vláda nevydala nařízení ve smyslu § 8 zákona č. 198/1993 Sb., kterým by dodatečně obdobným způsobem, jak to předpokládá zákon č. 87/1991 Sb., u osob rehabilitovaných podle zákona č. 119/1990 Sb., upravila nárok osob rehabilitovaných podle zákona č. 198/1993 Sb., na vydání věci, respektive uzavření dohod o vydání věci. Vzhledem k těmto závěrům se odvolací soud nezabýval tím, zda nárok na uzavření dohody o vydání nemovitostí byl uplatněn řádně a v jednoroční lhůtě ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1997, sp. zn. 1 Ntr. 103/93. S ohledem na změněnou formulaci žalobního petitu po změně připuštěné soudem prvního stupně, se odvolací soud rovněž nezabýval tím, zda výše uvedené usnesení, pokud jím byl zrušen i trest propadnutí jmění, má účinky "ex tunc" a zda tak nemůže dojít k obnovení vlastnického práva zemřelé matky žalobce k ideální 1/3 shora uvedených nemovitostí. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Poukazoval na smysl a účel zákona č. 198/1993 Sb., jakož i na důsledky plynoucí z ustanovení § 6 citovaného zákona odkazujícího na přiměřené použití zákona č. 119/1990 Sb. Podle dovolatele citované ustanovení vede k závěru, že pro účely odškodnění se použijí veškerá ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. následující po ustanovení § 4 zákona včetně tohoto ustanovení. Součástí posledně zmíněného zákona je rovněž ustanovení § 23 odst. 2 zákona, odkazující na ustanovení zvláštního zákona upravujícího podmínky uplatňování nároků vyplývajících z tam uvedených zrušených výroků. Oním zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb. pak ovšem nebylo zapotřebí speciální úpravy nároků osob, k jejichž rehabilitaci došlo na základě vydání zákona č. 198/1993 Sb., ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že také osoby rehabilitované podle zákona č. 198/199 Sb. nutno považovat za osoby rehabilitované dle zákona č. 119/1990 Sb. Opačný zužující výklad zaujatý odvolacím soudem by z odškodnění tyto osoby vylučoval. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle ně