28 Cdo 1762/2006

Oba nynější žalobci se poté postupem podle § 244 a násl. o. s. ř. obrátili na soud; žalobce a) žádal vydání zbylé části majetkových podílů, žalobce b) naopak změnu rozhodnutí pozemkového úřadu v tom smyslu, aby ani 9/20 vydáno nebylo. V soudním řízení pak Okresní soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že se jeho výrokem I. zamítá žaloba žalobce a) na vydání majetkových podílů ve výši 11/20 nemovitostí v k.ú. H. (podrobná identifikace nemovitostí v tomto výroku) a výrokem II. se zamítá žaloba, kterou se žalobce b) domáhal, aby ani 9/20 nemovitostí žalobci a) vydáno nebylo. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce a) proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval o věci Krajský soud v Hradci Králové, a ten rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (i když to není výslovně vyjádřeno ve výroku rozsudku odvolacího soudu, šlo o potvrzení výroku I. soudu prvního stupně, jenž byl pro žalobce a) nepříznivý). Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání. V něm dovozoval zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že za rozhodné právní otázky lze podle obsahu dovolání považovat eventualitu nabytí dědictví právními předchůdci žalobce (podle dovolatele s negativní odpovědí, neboť ještě před odevzdáním dědictví došlo k vyvlastnění statku) a též, vůči kterému subjektu byla vyvlastněna ležící pozůstalost (hereditas iacens). Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.

V průběhu řízení nebylo sporu o tom, že Ing. D. C. je jako synovec H. C., původního vlastníka zbytkového statku, zemřelého bezdětného a bez závěti v O. dne 19. 9. 1944, potenciální oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě.

Jako restituční důvod přicházelo v úvahu ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, tedy odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.

Ze zjištění nižších instancí je zřejmé, že zbytkový statek H. přešel do vlastnictví státu tak, že výměra nad 50 ha byla vyvlastněna postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., a to rozhodnutím tehdejšího ministerstva zemědělství ze dne 1. 6. 1948. Pokud jde o výměru polností do 50 ha, pak k vyvlastnění došlo na základě postupu podle zákona č. 46/1948 Sb., a to výměrem ONV v N. B. ze dne 22. 10. 1948 (dodatek k němu vyhotoven 27. 7. 1949). Po stránce správněprávní je tedy možné ve shodě s odvolacím soudem uzavřít, že jako rozhodné datum završení procesu odnětí věcí bez náhrady (slovy zákona o půdě) podle obou výše citovaných zákonů přichází v úvahu nejpozději den 22. 10. 1948.

Odvolací soud však ohledně odnětí nemovitostí dovodil (str. 6 odůvodnění), že k právně účinnému přechodu statku H. do vlastnictví státu nedošlo; usoudil tak z toho, že výměr ONV v N. B. ze dne 22. 10. 1948 nebyl doručen všem dědicům H. C. (doručení těmto osobám nebylo v úplnosti prokázáno). Podle dochovaných výměrů ze správního spisu byl jeden stejnopis doručen R. C., který se však dědictví vzdal, druhý adresován I. C. – F., která měla být dědičkou 1/2 statku; na druhé straně tohoto výměru však byl rozdělovník na další osoby s tím, že doručováno bude do rukou zástupce všech osob JUDr. M. Nedochoval se však doklad o doručení těchto výměrů, ač jejich právní účinky měly nastat až doručením adresátům, resp. jejich právnímu zástupci.

S těmito závěry odvolacího soudu však nelze souhlasit. Ze všech listinných důkazů o vyvlastňovacím řízení v rámci citovaných zákonů je patrné, že o vyvlastnění nemovitostí, představujících statek H., bylo v roce 1948 postupně rozhodováno. Nedochovaly-li se ze správních spisů některé dokumenty, v tomto případě listiny umožňující závěr o datu právní moci výměru z 22. 10. 1948, pak je přesto závěr o neexistenci tehdejšího právoplatného odnětí věcí státem – z čehož by plynulo, že tyto věci připadly (kdy?) státu bez právního důvodu – zcela nepřijatelný.

K upřesnění okamžiku přechodu nemovitostí na stát (viz bod 9.) podle zákona č. 142/1947 Sb. je třeba ještě dodat, že ustanovení § 32 odst. 2 zákona o půdě považuje za tento okamžik – pro restituční účely - den faktického převzetí nemovitosti státem či jinou právnickou osobou. Tímto časovým okamžikem se zejména odvolací soud podrobněji nezabýval. Dovolatel k tomu uvádí, že celý statek H. byl státem „zabrán“ již dříve a že z textu listiny o (údajném) odevzdání dědictví (viz níže) vyplývá, že se měl odevzdávat majetek již státem zabraný. Pokud jde o přechod nemovitostí na stát podle zákona č. 46/1948 Sb., pak ten byl vázán – nehledě na vydání zákona již v rozhodném období dne 21. 3. 1948 – na správní rozhodnutí o výkupu a jeho zaknihování; to ovšem v případě poskytnutí náhrady. Pokud k vyplacení náhrady prokazatelně nedošlo, pak je zde v každém případě dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.

Nyní přechází právní posouzení věci k dědickému řízení, jež bylo vedeno k majetku zemřelého H. C. u Okresního soudu v Novém Bydžově pod sp. zn. D 169/45. Dovolací soud, který není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi, vychází z toho, že listina o odevzdání dědictví byla vyhotovena dnem 31. 10. 1948. Téhož dne měl zmíněný soud vyhotovit též usnesení „o přijetí dědické přihlášky“. Další postup zasílání odevzdací listiny a vyřizování poplatků pak probíhal tak, že podle odvolacího soudu bylo dědické řízení pravomocně  uzavřeno dne 11. 12. 1948.

Z těchto relevantních dat ovšem odvolací soud dospěl k závěru, že zatímco dědické řízení proběhlo se všemi právními důsledky, statek H. byl odňat státem bez právního důvodu až poté, co bylo uzavřeno dědické řízení, a že je tedy třeba považovat za osoby, kterým byly nemovitosti odňaty, nikoli původního vlastníka či ležící pozůstalost, ale dědice podle odevzdací listiny (právě z toho by vyplýval oddělený osud 11/20 majetkových podílů – i přesto, že I. C.-F. pozbyla již 27. 12. 1946 sňatkem čs. státní občanství). Odvolací soud navíc jako obiter dictum dovodil, že i v opačném případě přechodu vlastnictví statku na stát ještě před ukončením dědického řízení by nemohlo dojít k restituci. Podle odvolacího soudu totiž v případě ležící pozůstalosti neexistuje fikce zůstavitele jako jejího vlastníka, v době přechodu na stát tedy věci vlastníka neměly a oprávněnou osobou by pak nebyl – jak to vyplývá ze závěrů druhé instance - nikdo.

Odnětí věci ve fázi tzv. ležící pozůstalosti je již poměrně judikovanou právní otázkou v restitučních řízeních. Pro účely nyní posuzované věci Nejvyšší soud odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 469/01, uveřejněný ve svazku 28 Sbírky nálezů a usnesení ÚS pod č. 114. Skutkové okolnosti i právní závěry citovaného nálezu jsou ve vztahu k nyní posuzované věci značně blízké. Z interpretace Ústavního soudu plyne, že ležící pozůstalost není „ničí“, ale že v případě přechodu věci v této fázi dědického řízení na stát lze připustit existenci nároku oprávněné osoby.

Došlo-li tedy k odnětí nemovitostí na základě poválečných pozemkových reforem dne 22. 10. 1948 a k (uvažovanému) odevzdání dědictví dědicům mělo dojít listinou ze dne 31. 10. 1948 (s právními účinky od 11. 12. 1948), pak je zřejmé, že právní účinky zamýšlené v dědickém řízení nenastaly, neboť k odnětí nemovitostí státem došlo podle dosud dostupných skutečností časově dříve. Z toho se současně podává, že došlo k odnětí takových nemovitostí, za jejichž vlastníka byl v rozhodné době považován fiktivně ještě zůstavitel H. C.

Na soudu prvního stupně bude ještě po zrušení obou rozsudků a vrácení věci, aby v rámci důkazních možností stanovil den (či přibližné období) přechodu části nemovitostí nad 50 ha podle zákona č. 142/1947 Sb. na stát (§ 32 odst. 2 zákona o půdě, podrobněji viz bod 12.). Poté již bude možné znovu rozhodnout o uplatňovaném nároku žalobce a) ke zbylým 11/20 majetkových podílů k nemovitostem.

Pro věc určující právní otázky byly odvolacím soudem řešeny v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.); tím došlo ke splnění podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku i k naplnění dovolacího důvodu, spočívajícího v nesprávném právní posouzení věci (§ 241b odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jak je patrné z rozhodnutí obou nižších instancí, ve věci rozhodl nesprávně nejen soud odvolací, ale i soud prvoinstanční. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil ve shora vymezeném rozsahu rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právními názory Nejvyššího soudu (§ 243c odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.), se rozhodne též o nákladech, vzniklých stranám v dovolacím řízení.