28 Cdo 1767/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1767/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 6. 2010 Spisová značka:28 Cdo 1767/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1767.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhradní pozemek Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 7. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1767/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně J. K., zastoupené MUDr. Mgr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 6, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o poskytnutí peněžité náhrady za nevydané pozemky, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 1/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2009, č.j. 19 Co 41/2009-104, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil ve věci samé výrok III rozsudku Okresního soudu Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 12. 2008, č.j. 5 C 1/2006-51, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni peněžní náhradu za nevydané pozemky ve výši 683.048,31 Kč, a změnil jej toliko ve výroku o lhůtě plnění, jíž určil do 29. 7. 2011 (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je oprávněnou osobou (§ 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákona o půdě“), které vzniklo právo na vydání jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě v hodnotě 40.419,57 Kč; další nároky ve výši 683.048,31 Kč pak shromáždila postoupením pohledávek od ostatních (spolu)oprávněných osob, jež jsou v poměru k ní osobami blízkými. Její nárok podle závěru odvolacího soudu nelze uspokojit naturálním plněním a žalobkyně má proto právo na peněžitou náhradu (§ 14 odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona o půdě). Jsa vázán právním názorem, který v této věci vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku z 25. 8. 2009, sp. zn. 28 2789/2009, dovodil, že pokud žalobkyně při shromáždění restitučních nároků nesledovala cíle komerční či spekulační a i ostatní nároky shromáždila za účelem provozování zemědělské výroby, není rozumného důvodu lišit mezi nárokem, který ji svědčil jako původní oprávněné osobě a ostatními nároky, jež získala postoupením od osob jí blízkých. V takovém případě její nárok na vydání náhradních pozemků nezanikl podle ustanovení o tzv. „restituční tečce“ (§ 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. IV zákona č. 253/2003 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05) a při zjištěné nemožnosti jeho uspokojení naturálním plnění žalobkyně nezmeškala lhůtu ani pro uplatnění nároku na poskytnutí peněžité náhrady za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, ve znění článku V zákona č. 173/2006 Sb. (správně zákona č. 178/2006 Sb.). Ve věci samé tudíž odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeného rozsahu, o zaplacení 683.048,31 Kč, věcně správným; v tomto rozsahu jej proto potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a změnil jej toliko ve výroku o lhůtě k plnění. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které označil za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., pokládaje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, a naplňující současně podmínku zásadního významu po právní stránce; tvrdil přitom, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítal, že žalobkyně neprokázala, že restituční nároky shromáždila od osob sobě blízkých ani že je osobou soukromě hospodařící. Dovozoval, že za včasné uplatnění nároku nelze pokládat toliko doručení stejnopisu žaloby žalovanému dne 26. 1. 2006, jíž u soudu podal předchůdce žalobkyně Ing. M. G. Podle názoru žalovaného k uplatnění nároku na peněžitou náhradu došlo až po vstupu žalobkyně do řízení, dne 30. 6. 2008, kdy byl žalovanému doručen stejnopis doplnění žaloby s požadavkem na poskytnutí peněžité náhrady. Podle čl. V a VI (části druhé) zákona č. 178/2006 Sb., bylo lze nárok na poskytnutí peněžité náhrady uplatnit písemnou výzvou doručenou pozemkovému fondu nejpozději do šesti měsíců od uplynutí lhůty pro převod pozemku. Jelikož zákon č. 178/2006 Sb. nabyl účinnosti 5. 5. 2006, lhůta pro uplatnění nároku podle názoru žalovaného uplynula již 5. 11. 2006 a výzva žalované z 28. 7. 2008 je i z tohoto pohledu výzvou opožděnou, učiněnou již po zániku práva. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství (§ 237 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (v dovoláním napadeném výroku III, v rozsahu o zaplacení částky 683.048,31 Kč) potvrzen, přičemž zde nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo toliko v jeho výrokové části, jíž byla v souvislosti s uložením povinnosti k plnění ve věci samé určena lhůta k tomuto plnění; takové rozhodnutí (jež má povahu usnesení) rozhodnutím ve věci samé není a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení § 238, 238a a 239 o. s. ř., jelikož nejde o žádné z usnesení v těchto ustanoveních vyjmenovaných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 567/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C. 1928, sv. 25). Dovolání může být proto přípustné pouze proti výrokové části rozsudku o uložení povinnosti k plnění, ovšem při současném splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody po