28 Cdo 1782/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1782/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2014 Spisová značka:28 Cdo 1782/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1782.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Lhůty Obec Pozemkový fond Stát Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb. § 122 odsdt. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 6. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.8.2014II.ÚS 2649/14JUDr. Radovan Suchánekodmítnuto23.8.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1782/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně obce Dolní Dvořiště, IČ 00245844, se sídlem v Dolním Dvořišti 62, zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Zahradní 314/8, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 87/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2013, č. j. 22 Co 2497/2013-167, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně zamítl rozsudkem ze dne 14. 8. 2013, č. j. 2 C 87/2013 - 120 ve výroku I. zastavil řízení o určení, že žalobkyně je vlastnicí části pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Současně ve výroku II. zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků blíže popsaných ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 22 Co 2497/2013-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku v odstavci I., v němž zůstal odvoláním nedotčen a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalobou podanou v úterý dne 2. 4. 2013 opravenou podáním ze dne 18. 4. 2013 domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům s odůvodněním, že část těchto pozemků přešla do jejího vlastnictví podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, když tyto tvořily tzv. historický majetek obce, další část předmětných nemovitostí byla žalobkyni jakožto přídělci přidělena rozhodnutím příslušného správního orgánu na základě přídělu a vlastnictví k těmto pozemkům přešlo na žalobkyni podle 2a téhož zákona ke dni 1. 7. 2000. Podáním ze dne 7. 8. 2013 a došlým soudu téhož dne žalobkyně jednak upřesnila identifikaci požadovaných pozemků a současně vzala žalobu zčásti zpět. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně na danou věc aplikoval ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle něhož je obec, na kterou přešlo vlastnické právo na základě tohoto zákona a jejíž vlastnické právo dosud není zapsáno v katastru nemovitostí, povinna nejpozději do 31. 3. 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu či podat žalobu na určení vlastnictví u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. 4. 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyni nesvědčí věcná aktivní legitimace pro vedení tohoto sporu a dále v tom, že ustanovení § 8 odst. 1 věta první zákona č. 172/1991 Sb. nestanoví lhůtu určenou podle dní, týdnů, měsíců nebo let, pro jejíž počítání by bylo možné užít ustanovení § 122 odst. 1 - 3 o. z. Podle odvolacího soudu je-li hmotněprávní lhůta zákonem vymezena jako časový úsek sloužící pro uplatnění práva tak, že její konec je vymezen zcela konkrétním dnem, jímž takový časový úsek končí, musí být nejpozději v takto určený den právo uplatněno, a to u soudu nebo vůči katastrálnímu úřadu. V daném případě je hmotněprávní lhůta v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. definována zcela určitě a jednoznačně tak, že končí dnem 31. 3. 2013, přičemž jde svou povahou o lhůtu prekluzivní ve smyslu § 583 o. z. Odvolací soud vyslovil, že v daném případě došlo k zániku práva žalobkyně v důsledku dvou právních skutečností – tedy uplynutím prekluzivní (propadné lhůty) a opomenutím právo uplatnit. O tom, že marným uplynutím dne 31. 3. 2013, jež byl posledním dnem, kdy bylo možné podat žalobu (přímo u soudu) a zabránit zániku práva, svědčí i věta druhá § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tedy, že při nesplnění povinnosti podat žalobu nejpozději dne 31. 12. 2013, dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnické právo na stát. Zaujal názor, že u hmotněprávních lhůt, tudíž i prekluzivních lhůt platí, že potřebný úkon musí být učiněn nejpozději poslední den lhůty, tedy například žaloba musí být u soudu podána, nestačí jí podat poslední den na poště k přepravě. Odvolací soud proto považoval zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, i když nepřisvědčil jeho úvaze o tom, že v daném případě je časové vymezení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. dobou, když se jedná o prekluzivní lhůtu. Odvolací soud dodával, že tomuto závěru, že marným uplynutím dne 31. 3. 2013, jenž byl posledním dnem, kdy bylo možné podat žalobu přímo u soudu a zabránit zániku práva, svědčí i věta druhá ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 172/19í1 Sb., které výslovně stanoví, že dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnické právo na stát. Odvolací soud považoval odkaz odvolatelky na rozhodnutí Ústavního či Nejvyššího soudu uváděna v odvolání a závěry rozhodnutí týkajícího se zákona č. 328/1991 Sb. v dané věci za nepřípadný. Dospěl k závěru, že žalobkyně v zákonné lhůtě, tj. nejpozději dne 31. 3. 2013, žalobu u soudu nepodala, proto nastala dnem 1. 4. 2013 podle § 8 odst. 1 věta druhá zákona č. 172/1991 Sb. fikce přechodu vlastnického práva na stát. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. s tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a zároveň se nejedná o rozhodnutí ve věcech uvedených v § 238 nebo 238a o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávném právního posouzení věci podle § 241a o. s. ř. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že lhůta stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je lhůtou speciální, na kterou nedopadá obecné pravidlo o počítání lhůty vyplývající z ustanovení § 122 odst. 3 o. z. Podle dovolatelky vymezení časového úseku podle § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je lhůtou k uplatnění práva u jiné osoby. Poskytnutí tohoto dodatečného časového úseku pro případ, že poslední den časového úseku připadne na sobotu, neděli nebo svátek je stanoveno v § 122 odst. 3 o. z., přičemž toto ustanovení se uplatní i v případech, kdy zákonodárce nevymezil počítání času odlišným způsobem. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Pl. ÚS 3/94, IV. ÚS 365/97, I. ÚS 92/97, I. ÚS 754/01, I. ÚS 320/06, II. ÚS 487/2000 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1857/2007. Namítala, že úprava uvedená v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. žádný speciální způsob počítání času nebo lhůt neobsahuje, ustanovení § 122 odst. 3 o. z. je proto plně aplikovatelné. Tvrdila, že stanovení právní fikce v ustanovení § 8 odst. 1 větě druhé zákona č. 172/1991 Sb. není stanovením odlišného počítání času. Podle dovolatelky žalobu na určení vlastnického práva podala včas v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve spojení s § 122 odst. 3 o. z. a vlastnické právo tudíž na stát dne 1. 4. 2013 nepřešlo. Dovozovala, že v případě pochybností o výkladu § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze aplikovat ustálená výkladová pravidla vyjádřená zejména v judikatuře Ústavního soudu ČR. Konstatovala, že primárním účelem celého zákona č. 172/1991 Sb. je vydat obcím majetek, který jim byl ke dni 1. 1. 1950 znárodněn s tím, že výklad ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. uvedený odvolacím soudem je proto v rozporu s účelem zákona č. 172/1991 Sb. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou žalobkyně, že ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je v rozporu s ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozs