28 Cdo 1807/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1807/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2015 Spisová značka:28 Cdo 1807/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1807.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 229/1991Sb. § 7 předpisu č. 95/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 2. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 2.4.2015IV.ÚS 981/15JUDr. Vladimír Sládečekodmítnuto26.5.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1807/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. B., zastoupené Mgr. Jiřím Havránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 226/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2012, č. j. 25 Co 175/2009-509, takto: I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a. II. Dovolání se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 23 C 226/2005-329, ve znění opravných usnesení ze dne 8. 1. 2009, č. j. 23 C 226/2005-348, a ze dne 2. 3. 2009, č. j. 23 C 226/2005-370, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo Pozemkovému fondu České republiky uloženo uzavřít s ní smlouvu o převodu ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I.), uložil Pozemkovému fondu České republiky uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu dalších nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhala po právním předchůdci žalované – Pozemkovém fondu České republiky (dále též jen „žalovaný“ či „Pozemkový fond“), aby na ni převedl v žalobě blíže specifikované pozemky, a to částečně z titulu jejích vlastních restitučních nároků a částečně z titulu restitučních nároků postoupených žalobkyni jejím bratrem, a bylo tak učiněno zadost jejímu nároku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Po provedeném dokazování, instruován rozhodnutím odvolacího soudu rušícím jeho předchozí rozhodnutí v projednávaném sporu o nezbytnosti posuzovat odděleně vlastní a postoupený nárok žalobkyně, dospěl obvodní soud k následujícím závěrům. Nárok žalobkyně na převod náhradních pozemků za pozemky nevydané, jenž žalobkyně nabyla postoupením od svého bratra, zanikl v souladu s § 13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony, uplynutím lhůty, již zákonodárce stanovil pro převod náhradních pozemků, neboť nálezem Ústavního soudu č. 531/2005 Sb. bylo toto ustanovení zrušeno toliko ve vztahu k původním restituentům, a nikoliv postupníkům, jímž je v uvedeném rozsahu i žalobkyně, pročež její žalobě nelze v naznačené části vyhovět. Jinak je ovšem nutno nahlížet na nárok žalobkyně jako původní restituentky. Hodnota pozemků, o jejichž převod žalobkyně v daném rozsahu usiluje, odpovídá výši jejího restitučního nároku a nebylo zjištěno, že by ve vztahu k nim byly dány okolnosti, jež by v souladu s § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 95/1999 Sb. vylučovaly převod těchto pozemků žalovaným. Byť ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. změněné zákonem č. 131/2006 Sb. předpokládá převádění pozemků na základě veřejných nabídek, nejeví se v dané situaci, v níž žalovaný po několik let neplnil svou povinnost převést náhradní pozemky za pozemky nevydané, namístě držet se doslovného znění zákona. Soud tedy shledal, že je třeba se odchýlit od postupu dle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. a uložil žalovanému vydat předmětné pozemky. K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 21. 8. 2012, č. j. 25 Co 175/2009-509, zrušil v zamítavém výroku I. a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), změnil je ve výroku II. tak, že se žaloba na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu blíže specifikovaných nemovitostí zamítá (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud zohlednil zpětvzetí žaloby žalobkyní v rozsahu odpovídajícím nároku získanému postoupením a přistoupil k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení. Zdůraznil dále, že zákon č. 95/1999 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb. jsou vzájemně provázány, aniž by zákon č. 95/1999 Sb. byl speciálním předpisem k zákonu č. 229/1991 Sb. Při uspokojování restitučních nároků naturální povahy na sebe uvedené zákony navazují, nelze-li ze zákonných důvodů vydat pozemek odňatý v rozhodném období, nastupuje v intencích § 11 odst. 2 a § 11a zákona č. 229/1991 Sb. převod náhradního pozemku od Pozemkového fondu České republiky postupem dle zákona č. 95/1999 Sb. Konstantní judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu zastává názor, že právo na vydání náhradních pozemků osobám oprávněným podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. lze úspěšně realizovat i žalobou na vydání konkrétních pozemků, a to i těch, které doposud nebyly zahrnuty do veřejné nabídky, ovšem pouze tehdy, je-li prokázán liknavý, diskriminační či svévolný postup Pozemkového fondu České republiky vůči oprávněné osobě a jsou-li předmětem žalobního žádání pozemky, jejichž vydání jako pozemků náhradních je přípustné. Vzhledem k tomu, že jeden ze žalobkyní požadovaných pozemků (pozemek parc. č. 789 v k. ú. B., obec P.) byl vlastněn církví, brání úspěšnosti žaloby ve vztahu k němu blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. zapovídající převod původního majetku církví před přijetím zvláštního zákona. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně část svých restitučních nároků postoupila před zahájením tohoto řízení jiným osobám, k vypořádání části svých restitučních nároků se pak zúčastnila veřejné nabídky a získala pozemky, o které projevila zájem. Žalobkyně netvrdila, že by se zúčastnila veřejné nabídky bezúspěšně. Postoupení části nároku třetím osobám bylo rozhodnutím žalobkyně a bez jejího souhlasu by nebylo možno uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků z veřejné nabídky k vypořádání jejího restitučního nároku, i zde tedy šlo o postup dle její vůle. Z řízení současně nevyplynuly žádné okolnosti, jež by svědčily o liknavém, diskriminačním či svévolném postupu žalovaného vůči žalobkyni, z čehož je zřejmé, že nebylo důvodu žalobě vyhovět, pročež odvolací soud přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby ve zbývajícím rozsahu. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho výrokům II. a IV., podala dovolání žalobkyně, jež je označila za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a za důvodné dle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatelka připomněla, že v předchozím rozsudku soudu prvního stupně, později zrušeném soudem odvolacím, bylo vyhověno nároku na vydání náhradních pozemků na pokrytí originárních restitučních nároků žalobkyně, a to v důsledku liknavého a svévolného postupu žalovaného. Závěr vyslovený odvolacím soudem se pak jeví o to překvapivějším. Nezbytnost prioritně uspokojovat nároky oprávněných osob dle zákona č. 229/1991 Sb. žalovaným a možnost oprávněných osob domáhat se žalobou převodu konkrétních pozemků se podává z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/2002, jakož i na něj navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4180/2009 reflektujícího současně závěry již dříve vyjádřené v rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 1847/2001. Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom odporuje zejména tezím vysloveným v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 i v dalších po něm vydaných rozhodnutích. Dovolatelka označila za nesprávný závěr odvolacího soudu, dle nějž, projevila-li zájem o pozemky z veřejné nabídky, byla žalovaným uspokojena, jakož i jeho tezi, že tím, že část svých nároků postoupila třetím osobám, se de facto zbavila možnosti žádat vydání náhradních pozemků po žalovaném. Zdůraznila, že opa