28 Cdo 1816/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1816/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2013 Spisová značka:28 Cdo 1816/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1816.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. § 28a předpisu č. 229/1991Sb. § 14 odst. 1 předpisu č. 182/1988Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 10. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1816/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, proti žalované MUDr. E. K., zastoupené JUDr. Barbarou Červenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 53.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 43/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 19 Co 188/2012-131, takto: I. V řízení bude pokračováno jako se žalobkyní s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám JUDr. Barbary Červenkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 4.307,60 Kč. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení 53.160,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o částku, která představuje rozdíl mezi skutečným nárokem žalované na finanční náhradu za nevydané pozemky (ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“) a částkou jí žalobkyní „nesprávně“ vyplacenou. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č. j. 15 C 43/2011-101, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 53.160,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaná je osobou oprávněnou (v rozsahu id. ¼ celku) a náleží jí náhrada za nevydané pozemky – část parc. č. 125 o výměře 205 m2 a část parc. č. 126 o výměře 664 m2 v k. ú. M. Právní předchůdkyně oprávněné (žalované) prodala zmíněné pozemky v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvou ze dne 3. 8. 1961 Československému státu – Generálnímu investorovi výstavby hl. m. Prahy za účelem výstavby sídliště Michelská pláň (dále též „Michelské pláně“). Ze znaleckých posudků (objednaných žalobkyní) vzal soud za zjištěné, že (posudkem ze dne 26. 10. 2006) znalec Ing. Jaroslav Záluský ocenil pozemky jako role souhrnnou cenou 4.610,- Kč. V později zpracovaném znaleckém posudku ze dne 20. 8. 2008 znalec Ing. Karel Hemzáček shodné nemovitosti ocenil jako pozemky stavební cenou 217.250,- Kč s odůvodněním, že pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby sídliště Michelská pláň. Žalované byla na základě její výzvy a dohody ze dne 13. 7. 2009 vyplacena náhrada za nevydané pozemky ve výši 54.312,- Kč, přičemž při stanovení náhrady bylo vycházeno ze znaleckého posudku Ing. Karla Hemzáčka. Dopisem ze dne 21. 9. 2010 žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení částky 53.161,07 Kč. Svůj postup odůvodnila tím, že bez ohledu na provedené ocenění nemovitostí, uzavřenou dohodu a již vyplacenou náhradu uznává její nárok pouze co do částky 1.151,43 Kč. Soud prvního stupně zdůraznil, že projednávanou věc je třeba vidět v celém kontextu okolností přechodu vlastnictví pozemků na tehdejší Československý stát. Má totiž zato, že nikdo by ve svobodném demokratickém státě neprodával pozemky, byť v evidenci nemovitostí dosud vedené jako zemědělské, za cenu zemědělských pozemků při vědomí existence jejich současného využití jako pozemků stavebních. Ocenění provedené znalcem Ing. Karlem Hemzáčkem v jeho posudku ze dne 20. 8. 2008 (který byl podkladem pro vyplacení náhrady žalované) považoval soud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (pozemky – byť zemědělské – byly již v době jejich prodeje určeny pro výstavbu sídliště, které na nich bylo bezprostředně vystavěno) za správné, neboť znalec při ocenění pozemků vycházel z ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., přičemž odkaz na § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb. se s ohledem na ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě v projednávané věci nepoužije. Náhrada poskytnutá žalované proto nemůže v daném rozsahu představovat její bezdůvodné obohacení, které by byla žalobkyni povinna vydat. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 19 Co 188/2012-131, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že již v kupní smlouvě ze dne 3. 8. 1961 je uvedeno, že Československý stát pozemky kupuje pro výstavbu sídliště Michelská pláň, přičemž před uzavřením kupní smlouvy bylo zvažováno vyvlastnění těchto nemovitostí, což ovšem předpokládalo existenci územního plánu (§ 18 zákona č. 87/1958 Sb.). Dne 24. 7. 1963 pak příslušný správní orgán vydal rozhodnutí o přípustnosti stavby – objektu v sídlišti Michelské pláně na posuzovaných pozemcích. Z územního rozhodnutí ze dne 2. 8. 1962 potom rovněž plyne, že bylo rozhodnuto o výstavbě sídliště Michelské pláně na podkladě schválené změny podrobného územního plánu radou bývalého Národního výboru hl. m. Prahy z 31. 7. 1962. Podle tehdy platné právní úpravy územního plánování (§ 4 zákona č. 84/1958 Sb.) musel být do 2. 8. 1962 vypracován a také schválen směrný územní plán a na jeho základě podrobný územní plán pro část sídliště. Je přitom nepochybné, že popsaný proces musel být zahájen již před uzavřením kupní smlouvy. Podle odvolacího soudu pak lze za územní plánovací dokumentaci ve smyslu § 11a zákona o půdě považovat již citovaný směrný územní plán vydaný v souladu se zákonem č. 84/1958 Sb., přičemž ten musel (jako podklad pro zpracování podrobného územního plánu) existovat již před 3. 8. 1961, neboť v opačném případě si nelze představit, že by byl dodržen zákonem stanovený proces pro jeho vydání. Nelze proto než uzavřít, že již ke dni 3. 8. 1961 je třeba na předmětné pozemky hledět jako na pozemky určené pro stavbu, za které náležela oprávněným osobám náhrada ve výši 250,- Kč za 1 m2 (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), tedy ve výši, která byla fakticky žalované vyplacena. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované za nevydané pozemky, byť ke dni 3. 8. 1961 stále vedené v evidenci nemovitostí jako zemědělské, náleží náhrada jako za pozemky určené pro stavbu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že soud neprovedl jí navržený revizní znalecký posudek, který měl odstranit pochybení původního posudku. Nesprávné právní posouzení pak spatřuje v tom, že předmětné pozemky byly oceněny jako stavební, ačkoliv měly být oceněny jako pozemky zemědělské. Soudu vytýká, že nesprávně dovodil, že pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby sídliště, a proto měly být oceněny jako pozemky stavební. Namítá, že nebyla doložena žádná dokumentace (existující před datem prodeje pozemků), která by dokazovala jejich charakter jako pozemků stavebních v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Tvrdí, že předmětné pozemky nebyly ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1, § 28a zákona o půdě a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pozemky stavebními, neboť v době jejich převodu na stát neexistoval územní plán zóny sídelního útvaru ani územní rozhodnutí, přičemž v době jejich převodu nebylo ani najisto postaveno, že k zastavění pozemků fakticky dojde. Na opačný závěr přitom nelze usuzovat ani z toho, že bylo zvažováno vyvlastnění předmětných pozemků, jelikož k samotnému vyvlastnění nedošlo. O charakteru pozemků v době jejich prodeje svědčí rovněž to, že za ně byla poskytnuta kupní cena odpovídající zemědělským pozemkům. Odvolacím soudem označené dokumenty nemohou být podle žalobkyně podkladem pro ocenění pozemků jako stavebních, neboť tyto dokumenty byly schváleny až rok poté, co došlo k převodu pozemků na stát. Na podporu svých tvrzení odkazu