28 Cdo 1866/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1866/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2001 Spisová značka:28 Cdo 1866/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1866.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1866/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání V. Š., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15.12.2000, sp.zn. 58 Co 171/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 9 C 160/96 (žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Blankou Šerákovou, advokátkou, proti žalované České republice-Ministerstvu obrany, zastoupenému Vojenským úřadem pro právní zastoupení, 160 00 Praha 6, Náměstí Svobody 471, o mimosoudní rehabilitaci), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 3.9.1995, v průběhu řízení upravovanou, aby rozsudkem soudu bylo určeno, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to vzhledem k době strávené ve vojenských táborech nucených prací ve dnech od 1.11.1952 do 29.11.1954. Ze strany žalované bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že pro odškodnění uváděné v žalobě žalobce nejsou splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a to proto, že žalobce nevykonával vojenskou službu ve vojenských táborech nucených prací, když nebyl zařazen do pomocných technických praporů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 22.10.1997, čj. 9 C 160/96-35, bylo určeno, že žalobce byl během své základní vojenské služby od 1.11.1952 do 29.11.1954 zařazen do pomocných technických praporů. Co do zbytku žalobního návrhu byla žaloba zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaného státu – Ministerstva obrany Městský soud v Praze usnesením z 19.7.1998, sp.zn. 19 Co 235/98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud měl za to, že dosud nebyly dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu odvoláním napadeného rozsudku. Soud prvního stupně bylo vytknuto, že vzhledem k obsahově rozdílným podáním žalobce z 31.3.1996, z 8.8.1996 a z 10.1.1997, učiněným vůči soudu v průběhu řízení, bylo nutno postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu a vyzvat žalobce k upřesnění žalobního návrhu a nikoli přikročit k vydání rozsudku i přesto, že nebylo dostatečně zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; bylo uloženo, aby v tomto dalším řízení soud prvního stupně postupoval podle ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu a vyzval žalobce k jednoznačné specifikaci žalobního návrhu. Odvolací soud v této souvislosti připomínal, že v občanském soudním řízení se lze domáhat, zda tu právní vztah nebo právo je anebo není, že však nelze navrhovat určení nebo konstatování skutkového stavu. V dalším průběhu řízení připustil soud prvního stupně změnu žalobního návrhu žalobce a po doplnění dokazování konstatováním obsahu dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení i vyžádaných soudem, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem z 18.8.1999, čj. 9 C 160/96-105, že se zamítá žalobcův návrh na určení, že je žalobce oprávněnou osobou podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to za dobu strávenou ve vojenských táborech nucených prací v čase od 1.11.1952 do 29.11.1954. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku uváděl soud prvního stupně, že na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobce nastoupil 1.11.1952 k výkonu základní vojenské služby u Posádkové správy ..., že vykonal základní vojenský výcvik a dne 12.12.1952 složil vojenskou přísahu; od 22.11.1952 byl přeřazen k 2. technickému praporu jako pracovník, a to až do 26.8.1953; od 3.7.1954 byl určen do funkce zdravotního instruktora (u 3. roty), 1.9.1954 byl povýšen na svobodníka; dne 1.11.1954 byl přeložen do zálohy, ale byl přidržen na vojenském cvičení do 29.11.1954, kdy byl propuštěn mimo činnou službu a v záloze byl určen na funkci zdravotníka. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobce nebyl zařazen do tábora nucených prací jako příslušník silničního praporu ženijního vojska, nebo jako příslušník pomocných technických praporů a vojenských báňských oddílů, neboť bylo v průběhu řízení prokázáno, že byl zařazen do 2. a 3. technického praporu a na toto zařazení se nevztahuje ustanovení § 18 zákona č. 87/1991 Sb.; nemůže být tedy posuzován žalobce jako oprávněná osoba podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Proto byl žalobní návrh žalobce na požadované určení zamítnut. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 15.12.2000, sp.zn. 58 Co 171/2000, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Předmětem sporu mezi účastníky řízení bylo posouzení otázky, zda tzv. technické prapory (u kterých žalobce v období od 1.11.1952 do 29.11.1954 vykonával vojenskou službu) lze postavit na roveň výkonu služby u pomocných technických praporů, tedy službě ve vojenských táborech nucených prací ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a zda žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 citovaného zákona, tedy fyzickou osobou, které byla způsobena jiná křivda orgány státní správy, jejichž rozhodnutí byla zrušena podle ustanovení § 16, § 17 a § 18 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně v tom, že vycházel bez dalšího z toho, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení rozsudkem soudu. Pokud šlo o otázku, zda je žalobce oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když strávil ve vojenských táborech nucených prací, jak měl za to, dobu od 1.11.1952 do 29.11.1954, byla tato otázka posuzována soudem prvního stupně i odvolacím soudem nejen podle účastníky předložených listin, ale i na základě výpovědi samotného žalobce. Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že technické prapory (jako zvláštní vojenské jednotky, u nichž žalobce vykonával vojenskou službu) nelze považovat za tábory nucených prací, jak to vyplývá z výslovné právní úpravy obsažené v ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., takže nebylo prokázáno, že by žalobce byl jako „politicky nespolehlivá osoba“ zařazen do vojenských táborů nucených prací a že by tedy na něj dopadalo ustanovení § 14 odst. 2 téhož zákona. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 20.2.2001, tímto dnem nabyl právní moci a dovolání proti němu bylo podáno žalobcem 16.3.2001 u Nejvyššího soudu; doplnění a upřesnění dovolání bylo učiněno podáním z 11.9.2001, sepsaným advokátkou, jež byla žalobci pro řízení u dovolacího soudu ustanovena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 7.6.2001, čj. 9 C 160/96-190. Dovolání bylo tedy podáno ve lhůtě, jež byla stanovena v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění). Jako dovolací důvody uplatňoval dovolatel ty důvody, které byly uvedeny v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolatel uváděl, že v řízení navrhoval předložení jeho osobního spisu ze strany Ministerstva obrany. Tento spis se však ztratil, takže byly předloženy jeho fotoko