28 Cdo 1899/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1899/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 11. 2013 Spisová značka:28 Cdo 1899/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1899.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podmínky řízení Dotčené předpisy:§ 103 o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 11. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.1.2014II.ÚS 194/14JUDr. Radovan Suchánekodmítnuto1.4.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1899/2013U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele Právovárečného měšťanstva v Plzni, IČ 1035 8986, 323 00 Plzeň, Vlastina 602/23, zastoupeného JUDr. Jindřichem Skácelem, advokátem, 602 00 Brno, Zachova 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 35 Co 377/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 264/2010 (žalobce Právovárečného měšťanstva v Plzni, 323 00 Plzeň, Vlastina 602/23, zastoupeného JUDr. Jindřichem Skácelem, advokátem, 602 00 Brno, Zachova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, IČ 0000 7064, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem stavby, za účasti v řízení vedlejšího účastníka řízení (na straně žalované) Plzeňského prazdroje, a. s., IČ 4535 7366, Plzeň, U Prazdroje 7, zastoupeného JUDr. Jitkou Kallistovou, advokátkou, 326 00 Plzeň, Gruzínská 8, t a k t o : I. Zrušují se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, č. j. 35Co 377/2012-253, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 7. 2012, č. j. 13C 264/2010-202. II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 7. 2012, č. j. 13C 264/2010-202, bylo zastaveno řízení o žalobě žalobce, domáhajícího se uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem stavby. Toto zastavení řízení odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobce přes výzvu soudu nepředložil žádné doklady ve smyslu ustanovení § 18 a § 19 občanského soudního řádu, kterými by doložil, že je právnickou osobou se způsobilostí mít práva a povinnosti (zakladatelské dokumenty, výpis z příslušného rejstříku); soud prvního stupně byl toho názoru, že žalující právovárečné měšťanstvo zaniklo ze zákona dnem 1. 1. 1951 podle ustanovení § 563 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení, ale ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení je žalobce povinen zaplatit vedlejšímu účastníku řízení na úhradu nákladů řízení 11.880,- Kč. O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 35 Co 377/2012. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 7. 2012, č. j. 13 C 264/2010-202, potvrzeno ve výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným, ale bylo změněno o nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení, a to tak, že žalobce a vedlejší účastník řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 a § 214 odst. 1, 2 písm. d) občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání není převážně důvodné. Odvolací soud poukazoval na to, že žalující Právovárečného měšťanstvo v Plzni tvrdilo, že je právnickou osobou s právní subjektivitou a svůj vznik datuje přes rok 1800. Podle názoru odvolacího soudu však „ze žádného žalobcem předloženého listinného důkazu nevyplývá, jakým typem právnické osoby žalobce je; žalobce nepředložil žádné listiny osvědčující vznik právnické osoby či zápis do příslušného rejstříku“; z žalobcem předložených listin „nevyplývá, že žalobce je subjektem založeným před rokem 1800 a že se u žalobce jedná u subjekt kontinuálně existující až do současnosti“. Odvolací soud ještě dovozoval, že „samotná skutečnost, že žalobci bylo přiděleno identifikační číslo neznamená, že tímto aktem získal způsobilost mít práva a povinnosti“. Odvolací soud proto potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným jako věcně správné, ale ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení „neboť řízení bylo zastaveno pro nedostatek právní subjektivity žalobce“ (§ 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno dne 13. 2. 2013 advokátce, která žalobce zastupovala v řízení před soudy obou stupňů a dovolání ze strany žalobce bylo v pondělí dne 15. 4. 2013 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (v souvislosti i s ustanovením § 57 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2012 (sp. zn. 35 Co 377/2012 Městského soudu v Praze) i usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 7. 2012, č. j. 13 C 264/2010-202 Obvodního soudu pro Prahu 5, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že usnesení dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a občanského soudního řádu). Podle názoru dovolatele chybné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v tom, že je jím popíráno, že by žalující Právovárečné měšťanstvo v Plzni bylo subjektem, který má způsobilost mít práva a povinnosti a který má právní subjektivitu a způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení. Dovolatel také brojí proti tvrzení odvolacího soudu, že tu není splněna podmínka řízení podle ustanovení § 103 občanského soudního řádu a že tu jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§ 104 odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolatel poukazoval ve svém dovolání z hlediska existence a vývoje právovárečných měšťanstev nejen na poznatky z historických pramenů, z odborné právnické literatury, z předválečné soudní judikatury, ale zejména poukazoval na závěry z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. § 237 občanského soudního řádu), které byly zaujaty zejména v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 23Cdo 1639/99, sp. zn. 28 Cdo 2000/99, sp. zn. 28 Cdo 1254/2000 a sp. zn. 28 Cdo 1254/2000 (v nichž byly i odkazy na dřívější judikáty Nejvyššího soudu např. R I 549/21, Rv I 833/27, R I 434/31 a Rv I 236/33). Z těchto právních závěrů vyplývá ustálený právní závěr, že právovárečná měšťanstva jsou útvarem sui generis, jimž nelze upřít samostatnou právní existenci a je třeba je řadit mezi právnické osoby. Právovárečná měšťanstva vznikla v době, kdy nebyl ještě účinný ani obecný zákoník občanský z roku 1811 a pak následný občanský zákoník z roku 1951 i z roku 1964. Právovárečná měšťanstva nezanikla (ex lege) ze žádného dalšího pozdějšího zákona a nebyla dotčena jmenovitě ani předpisy o znárodnění; nezanikla ani žádným doloženým projevem vůle orgánů právovárečných měšťanstev. Toto právní posouzení právovárečných měšťanstev, jak je vyjádřeno v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebylo v daném případě, podle názoru dovolatele, dovolacím soudem bráno v úvahu a nebylo jím respektováno. Tím se odvolací soud ve svém usnesení ze dne 6. 2. 2013 zjevně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel však dále poukazoval i na to, že odvolací soud dospěl ke svému závěru, že ze žádných listin, předložených žalobcem, nelze zjistit, že žalobce je subjektem kontinuálně existujícím do současnosti, třebaže se odvolací soud blíže nezabýval obsahem těchto předložených listin, i když tyto listiny dokládaly závěr opačný. Dovolatel ve svém dovolání poukazoval v tomto smyslu např. na soudu předložené „povolení Magistrátu královského města Plzeň ze dne 25. 2. 1842 č. 722 k výrobě piva Právovárečným měšťanstvem v Plzni“ nebo