28 Cdo 1923/2012 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1923/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. J., bytem v P., zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28/864, o zaplacení 3.882.458,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 68/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012, č. j. 68 Co 554/2011-50, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 9. 2011, č. j. 16 C 68/2010-29, zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení 3,882.458,78 Kč s 22-ti procentním úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 1997 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Učinil tak v řízení, v němž žalobkyně tvrdila, že dne 10. 7. 1996 byla Českou národní bankou (dále jen ČNB) zavedena nucená správa na Realitbanku, a. s. a zároveň bylo oznámeno, že náhrady za vklady všem klientům Realitbanky, a. s. budou vyplaceny do výše čtyř milionů Kč. Správce pověřený výkonem nucené správy v Realitbance, a. s. rozhodnutím č. 5 ze dne 15. 7. 1996 sdělil, že výplata náhrad vkladů bude klientům vyplacena bez jakéhokoliv omezení. Následně v rozporu s tím vydal pověřený správce rozhodnutí č. 7, které upravovalo podmínky vyplacení náhrad za podmínek stanovených ČNB a jednou z podmínek bylo vyloučení právnických a fyzických osob se zvláštním vztahem k bance, jak jsou uvedeny v ustanovení § 19 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Žalobkyně jako sestra členky představenstva Realitbanky, a. s., Ing. Z. L. byla tímto rozhodnutím vyloučena z výplaty náhrad vkladů u Realitbanky, a. s. Podle žalobkyně se tímto jednáním žalovaná dopustila nesprávného úřadního postupu, jelikož neoprávněně a diskriminačně vyloučila žalobkyni z výplaty náhrad vkladů u Realitbanky, a. s. Výše škody představuje zůstatek vkladu na účtu žalobkyně u Realitbanky, a. s. ke dni 31. 12. 1996. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť v jejím jednání nelze spatřovat nesprávný úřední postup, jelikož se o úřední postup vůbec nejednalo. Žalovaná poskytla některým vkladatelům náhradu vkladu na základě smlouvy uzavřené podle § 534 o. z., tedy na základě soukromoprávního vztahu spočívajícího v přistoupení k závazku dlužníka. Vznesla i námitku promlčení, neboť žalobkyně se o tvrzené škodě dozvěděla již v roce 1996, kdy jí s odkazem na ustanovení § 19 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách byla odmítnuta výplata náhrady za vklad u Realitbanky, a. s. Soud prvního stupně na daný případ aplikoval zákon č. 58/1969 Sb., neboť k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v roce 1996. Uzavřel, že žalovaná se nesprávného úředního postupu nedopustila, neboť neměla zákonem či jiným předpisem uloženou povinnost poskytnout klientům banky, na kterou byla zavedena nucená správa, náhradu za vklady nad rámec povinného pojištění vkladů. Pokud uzavřela s Realitbankou, a. s. smlouvu, kterou se zavázala poskytnout bance prostředky na výplatu náhrad za vklady, jednalo se o soukromoprávní vztah bez vazby na její zákonem stanovenou činnost (§ 1,2 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance ve znění pozdějších předpisů). Bylo rovněž otázkou smluvního vztahu mezi žalovanou a Realitbankou, a. s., do jaké výše a za jakých podmínek budou náhrady za vklady vypláceny. Pokud žalovaná výplatu náhrad za vklady podmínila eliminací osob se zvláštním vztahem k bance ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 21/1992 Sb., nelze v takovém postupu shledat porušení právních předpisů, a to ani Listiny základních práv svobod či správního řádu. Soud prvního stupně nad rámec uvedl, že nárok žalobkyně by byl, s ohledem na ustanovení § 22 zákona č. 58/1969 Sb. promlčen, neboť žalobkyně se o vzniku škody dozvěděla nejpozději dne 26. 9. 1996, kdy žalovaná jejímu tehdejšímu právnímu zástupci oznámila, že žalobkyni nebude náhrada za vklad poskytnuta. Na běh tříleté promlčecí doby nemá vliv trestní stíhání JUDr. Ing. P. M., neboť zkoumání původu peněžních prostředků nemohlo na věci nic změnit. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně – vzhledem k době tvrzené škody – aplikoval ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Podle uvedeného ustanovení stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem. Posledně zmíněný pojem vyložil s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008, podle nichž nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že z žádného právního předpisu ani ze smlouvy uzavřené mezi ČNB a Raelitbankou, a. s. nelze dovodit povinnost státu, ať již ČNB nebo jiné jeho organizační složky jako nositele veřejné moci, vyplatit vklad žalobkyně, tudíž nelze dovodit nesprávný úřední postup žalované. Česká národní banka je podle § 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance ústřední bankou České republiky a orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem, má postavení veřejnoprávního subjektu, jsou jí svěřeny kompetence správního úřadu v rozsahu stanoveném zákonem, hospodaří samostatně s odbornou péčí s majetkem, který jí byl svěřen státem. Je subjektem veřejnoprávním, ale může vystupovat i ve vztazích soukromoprávních jako jejich soukromoprávní subjekt. Poukázal na rozhodnutí ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 41/98, v němž vyslovil, že v moderní společnosti se nezřídka prolínají prvky veřejného a soukromého práva tak, že nelze zcela jednoznačně veškerou činnost instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo pouze za soukromoprávní. Určitá instituce podle povahy konkrétné činnosti může v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní, v jiných jako veřejnoprávní subjekt. Je třeba zvážit, o jaký druh konkrétní činnosti se jedná. Odvolací soud zaujal názor, že uzavřením smlouvy o přistoupení k závazku ze dne 23. 7. 1996 s Raelitbankou, a. s. podle ustanovení § 534 o. z. se žalovaná zavázala za Realitbanku, a. s. uhradit vklady vkladatelům banky jako subjekt soukromoprávního vztahu, nikoliv jako orgán státu, byť tím sledovala stabilizaci bankovního sektoru. Podmínkou výplaty bylo vyloučení osob se zvláštním vztahem k Realitbance, a. s. (§ 19 zákona č. 21/1992 Sb.). Žádný z právních předpisů však žalované neukládal povinnost takovou smlouvu o přistoupení k závazku uzavřít. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Pokud žalobkyně namítala, že se žalovaná dopustila diskriminace, neboť z náhrad vyloučila určitou skupinu osob a tím porušila článek 3 listiny základních práv a svobod, v této souvislosti odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/02. Ústavní soud dovodil, že pokud by mělo dojít k diskriminaci, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Odvolací soud vyslovil závěr, že tyto podmínky diskriminace nebyly žalobkyní ani tvrzeny, natož prokázány. Zde je nutno vzít v úvahu, že naopak ustanovení § 19 zákona č. 21/1992 Sb. předpokládá odlišná práva a povinnost osob se zvláštním vztahem k bance a umožňuje, aby se jejich právní postavení odlišilo od práv a povinností běžných vkladatelů. Proti tomu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil otázku zásadního významu. Za tuto považoval zodpovězení otázky, zda v daném konkrétním případě ČNB jednala jako subjekt soukromého práva či naopak zda její jednání mělo a má veřejnoprávní charakter. V tomto směru se dovolatelka domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, který shledává v zodpovězení otázky, zda v daném konkrétním případě Česká národní banka jednala jako subjekt soukromého práva či naopak zda její jednání mělo a má veřejnoprávní charakter. Dovolatelka dovozovala, že ČNB při jednání, které má charakter převzetí závazku, vystupov