28 Cdo 1928/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1928/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2020 Spisová značka:28 Cdo 1928/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1928.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 9. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1928/2020-600 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Michaelem Pažitným, Ph.D., v právní věci žalobkyně obce Dolní Žandov, se sídlem v Dolním Žandově 36, identifikační číslo osoby: 00253910, zastoupené JUDr. Hanou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 232/102, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby: 60162694, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 157/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2020, č. j. 10 Co 240/2019-574, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2019, č. j. 20 C 157/2013-516, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku označených pozemků zapsaných pro katastrální území Úbočí u Dolního Žandova na listu vlastnictví č 55 – dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“ (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 13.275,- Kč (výrok II.) a České republice – Okresnímu soudu v Chebu náklady řízení ve výši 4.768,- Kč (výrok III.). Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 10 Co 240/2019-574, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3.221,- Kč (výrok II.). Soudy obou stupňů vyšly ze závěru, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 8 zákona 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), přičemž toto ustanovení (ve znění účinném od 29. 6. 2012) ji umožňuje v případě tvrzeného přechodu majetku z vlastnictví státu na obec ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 2a a § 2b zákona č. 172/1991 Sb. (bez nutnosti prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení) domáhat se určení obecního vlastnictví k majetku, k němuž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo státu. Po věcné stránce soudy obou stupňů (odvolací soud po rozsáhlém listinném dokazování) věc posoudily ve smyslu ustanovení § 2a a § 2c zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné pozemky, jež byly s pozemky původními identifikovány znaleckým posudkem, byly součástí přídělu č. 31 a č. 32. Příděl ovšem nebyl uskutečněn ve prospěch obce Úbočí (právního předchůdce žalobkyně), ale československého státu po zániku obecní samosprávy, přičemž přídělové listiny zněly na tehdejší Místní národní výbor v Úbočí jako na správce majetku státu. Na přelomu 50. a 60. let minulého století byly pozemky předány do správy Ministerstva národní obrany a používány jako vojenská střelnice. Až do roku 2005 pozemky sloužily Armádě České republiky pro účely obrany státu a až v tomto roce byly deklarovány jako majetek nepotřebný. S odkazem na ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. a označenou judikaturu dovolacího soudu soud odvolací dospěl k závěru, že podle citovaného ustanovení na žalobkyni vlastnické právo k předmětným pozemkům přejít nemohlo, neboť ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (ke dni 24. 5. 1991), pozemky nevlastnila Česká republika, ale Česká a Slovenská Federativní republika, do jejíž výlučné působnosti náležela obrana státu. Odvolací soud dále doplnil, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohlo na žalobkyni přejít ani ve smyslu ustanovení § 2c zákona č. 172/1991 Sb., účinného od 29. 6. 2012, neboť v jejím případě nebyly splněny některé z kumulativně konstruovaných podmínek tohoto ustanovení (odvolací soud zmínil absenci rozhodnutí vlády ČR o přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na žalobkyni a skutečnost, že se nejednalo o historický majetek právního předchůdce žalobkyně). Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalobkyně. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky „rozhodných dat účinnosti zákona o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí a jeho novel, jež byla v minulosti rozhodována rozdílně.“ Ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem jako uplatněný důvod dovolání. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že příděl pořadového čísla 31 a 32 nebyl proveden ve prospěch jejího právního předchůdce. Připouští sice, že k vydání příslušných přídělových listin došlo až po zániku obecního zřízení, nicméně právě proto mohly listiny znít jen na Místní národní výbor v Úbočí. Poukazuje na to, že příděl předmětných pozemků označených jako obecní pastviny a obecní lesy odvolací soud posoudil ryze formálně bez ohledu na fakt, že při zápisu vlastnického práva již intabulační princip nebyl uplatňován obligatorně a obec Úbočí předmětné pozemky užívala až do roku 1963, kdy došlo k jejich svévolnému odnětí obcí a přidělení československé armádě. Žalobkyně dále připomíná závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2998/12, a promítá je do vlastních poměrů v tom smyslu, že na platný příděl obci do 31. 12. 1949 nemá vliv ani ta skutečnost, že přídělové řízení bylo dokončeno vydáním přídělových listin až po zániku obecního řízení. Vyjadřuje přesvědčení, že v jejím případě byly zcela naplněny podmínky přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům ve smyslu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., přičemž připomíná obsah schváleného grafického přídělového plánu, v němž byl její právní předchůdce jako přídělce uveden. Dále se žalobkyně podrobně vyjadřuje k postavení Národního pozemkového fondu jako správce (nikoliv přídělce) konfiskovaného majetku a kritizuje postup Ministerstva obrany, které vládě ČR nepředložilo seznam již neupotřebitelné majetku ke schválení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu osudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání žalobkyně nesplňuje náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., potažmo ustanovení § 237 o. s. ř. a poukazuje na fakt, že dovolatelka pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, v nichž se soudy obou stupňů s veškerými námitkami, jež byly uplatněny i v dovolání, náležitě vypořádaly. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné, zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 1. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Podle ustanovení § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo