28 Cdo 1933/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1933/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 11. 2024 Spisová značka:28 Cdo 1933/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.1933.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Omezení vlastnictví (náhrada) Dotčené předpisy:§ 59a předpisu č. 254/2001 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1933/2024-901 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 337.997 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 386/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2024, č. j. 15 Co 236/2022-866, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2024, č. j. 15 Co 236/2022-866, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 4 C 386/2016-754, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2022, č. j. 4 C 386/2016-760, uložil žalovanému zaplatit žalobci 177.096 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do požadavku na zaplacení 160.901 Kč se specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III–V). Žalobce se vůči žalovanému domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve shora nadepsané výši, neboť mělo hlavní město užívat pozemky parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, obec XY, v jeho vlastnictví. Na řečených pozemcích je totiž umístěno vodohospodářské dílo (XY), přičemž pozemek parc. č. XY je také silničním pomocným pozemkem komunikace zařazené do kategorie místní komunikace III. třídy, oboje ve vlastnictví žalovaného. Soud prvého stupně posoudil nároky vznesené žalobou zčásti jako nároky z bezdůvodného obohacení dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zčásti pak s odkazem na úpravu provedenou zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále též jen „vodní zákon“), a jeho doplnění čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Náhradu za bezdůvodné obohacení přiznal žalobci pouze za pozemek parc. č. XY a polovinu pozemku parc. č. XY nepokrytou vodní nádrží, a to ve výši 120 Kč/m2/rok, za období 1. 1. 2014 – 30. 9. 2016, celkem ve výši 177.096 Kč. U pozemku parc. č. XY a poloviny pozemku parc. č. XY (pokrytých vodní nádrží) poukázal na právní úpravu § 59a vodního zákona a zákona č. 303/2013 Sb. se závěrem, že je žalované město neužívá bez právního důvodu, ale na základě zákonem zřízeného věcného břemene, za něž vlastníku náleží jednorázová náhrada. Žalobě proto vyhověl jen částečně. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 15 Co 236/2022-792, k odvolání žalobce i žalovaného rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, ve výroku II je potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudy obou stupňů (výrok II) i o náhradě nákladů řízení státu (výrok III). Odvolací soud zopakoval důkazy podstatnými listinami, z nichž došel ke zjištění, že se na všech předmětných pozemcích nachází vodní dílo, resp. jeho součást. Poukázal na pochybení soudu prvního stupně, domníval-li se, že speciální právní úpravě vodního zákona podléhá pouze ta část pozemků, která je pod vodní hladinou. Zdůraznil, že vodním dílem nelze rozumět pouze vodou zalitý pozemek; aby vodní dílo mohlo plnit svůj účel, jsou jeho součástí zejména hráze, které je ohraničují a umožňují naplnění retenční role nádrže. V tomto směru odkázal na znalecký posudek Vodní díla – TBD, a.s., v němž jsou součásti předmětného vodního díla definovány. K odvolání žalobce, konkrétně k jeho tvrzení, že retenční nádrž Ořech je vodním dílem, jež je však součástí dopravní stavby, přičemž by právní posouzení mělo být dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), uvedl, že vodní dílo je součástí pozemní komunikace jen v případě, slouží-li výlučně k odvádění povrchových vod z této komunikace. V dané kauze se ovšem prokázalo, že zmíněné vodní dílo plní především úlohy typické pro vodní díla ve smyslu vodního zákona, tedy úlohu retenční, ekologickou, rybochovnou a krajinotvornou. Dále vyzdvihl, že žalované město užívá zmíněné pozemky podle § 59a vodního zákona na základě zákonem zřízeného věcného břemene, za které by žalobci měla náležet jednorázová náhrada. Nevyužil-li však žalobce možnosti změnit žalobu tak, aby namísto náhrady za bezdůvodné obohacení požadoval určení jednorázové náhrady podle § 59a vodního zákona, musela být žaloba zamítnuta. 3. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 269/2023, naznačený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil, že jak nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku žalobce bez právního důvodu dle § 2991 o. z., tak požadavek na vyplacení jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona se mohou opírat o rámcově shodný skutkový děj spočívající v umístění vodního díla na pozemku ve vlastnictví žalobce. Za daných okolností tedy není – alespoň bez dalšího zdůvodnění – zřejmé, jaká další, dosud neuvedená, skutková tvrzení by měl žalobce předestřít v rámci změny žaloby, k níž měl podle názoru odvolacího soudu přikročit, aby mu bylo možno přičítat uplatnění nároku podle § 59a vodního zákona. Právní názor odvolacího soudu, dle něhož žalobce nevyužil možnosti změnit žalobu tak, aby namísto náhrady za užívání pozemku z titulu bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016 požadoval kompenzaci podle § 59a vodního zákona (u níž navíc nelze bez dalšího stanovit, že je jednorázová), tedy neshledal správným. 4. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 15 Co 236/2022-866, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 160.901 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky III a IV). V návaznosti na shora zmíněné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud předmětný nárok žalobce posoudil dle § 59a vodního zákona. Ohledně výše náhrady vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, a zejména z toho, že vodní zákon v rozhodném ustanovení jednorázový způsob náhrady neupravuje. Přiznal proto žalobci požadovanou náhradu za omezení vlastnického práva k předmětným pozemkům za rozhodné období, a to ve výši obvyklého (regulovaného) nájemného za užívání pozemků k danému účelu, jehož výši zjistil ze znaleckého posudku. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti posledně citovanému rozsudku Městského soudu v Praze co do jeho výroků I a II podalo žalované město dovolání, v němž dovolacímu soudu předně předkládá otázku, jež má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Uvádí, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, dovodil, že náhrada dle § 59a vodního zákona má jednorázový charakter, zatímco v aktuálních rozhodnutích (viz např. rozsudek vydaný v předmětné při ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 269/2023) byl závěr o jednorázovém charakteru náhrady relativizován. Dovolatel je však přesvědčen, že by charakter předmětné náhrady měl být vykládán toliko jako jednorázový, přičemž při interpretaci uvedeného ustanovení je nutné aplikovat nejen výklad jazykový, nýbrž rovněž výklad logický a teleologický. 6. Dále se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (představované např. jeho rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 či sp. zn. 28 Cdo 214/2022) v otázce kvantifikace náhrady ve smyslu § 59a vodního zákona, neboť v rozporu s citovanou rozhodovací praxí danou otázku výhradně přenechal znalci, a zcela rezignoval na zohlednění všech konkrétních okolností projednávané věci a na náležité odůvodnění přijatého závěru. 7. Konečně dovolatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jenž nereflektoval závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, který sice připustil opakovanou náhradu za omezení vlastnickéh