28 Cdo 1999/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1999/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2008 Spisová značka:28 Cdo 1999/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1999.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 4 odst. 2 písm. c) předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1999/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobců: a) M. č. P. 4, zastoupené advokátkou, b) Hl. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. Š., 2) M. K., oba zastoupení advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 27 C 5/2003, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, č. j. 30 Co 289/2007 – 245, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni a) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 12.257,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci b) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 12.257,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobci domáhali určení vlastnického práva k pozemkům blíže identifikovaným ve výroku I. napadeného rozhodnutí pro žalobce b) se správou svěřenou žalobkyni a), tak, že určil za vlastníka těchto nemovitostí žalobce b) se svěřenou správou pro žalobkyni a). Odvolací soud taktéž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud doplnil řízení dalšími důkazy a shledal, že odvolání žalobců bylo důvodné. Žalobci měli naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jeho prostřednictvím mohou dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaní uplatnili u soudu nárok na vydání pozemků, a to mimo jiné pozemku parc. č. 1334, z něhož následně vznikly předmětné pozemky parc. č. 1334/1 a parc. č. 1285/113, k. ú. K., obec P. (dále jen „sporné pozemky“). Mezi účastníky není sporu o tom, že pozemek parc. č. 1334 byl původní vlastnici A. Š. vyvlastněn rozhodnutím ze dne 19. 12. 1958. Není podstatné, zda A. Š. podepsala související listiny (zápis z komise ze dne 1. 12. 1958 a dopis ze dne 31. 1. 1959) a není ani podstatné, zda uvedené rozhodnutí bylo řádně doručeno. Tyto případné nedostatky nezpůsobují nicotnost uvedeného správního aktu, jímž k vyvlastnění, tedy k přechodu vlastnického práva na stát, došlo. Žalovaní se mohli obnovení svého vlastnického práva ke sporným pozemkům domoci pouze prostřednictvím žaloby na vydání těchto pozemků podle restitučních předpisů. Tímto způsobem však nedošlo k obnovení jejich vlastnického práva, neboť žalovaní (v tehdejším řízení v postavení žalobců) vzali svou žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Žalovaní pak obešli restituční právní předpisy a domohli se zápisu vlastnického práva ke sporným pozemkům v katastru nemovitostí, ačkoliv vlastníky pozemků nikdy nebyli. Žalobci (v tomto řízení žalovaní) se zjevně vyhnuli tomu, aby v řízení o vydání věci prokazovali svůj tvrzený nárok u soudu a volili cestu nesporného řízení o dodatečně projednávaném dědictví po A. Š. Žalovaní nepřesně v návrhu na dodatečné projednání dědictví tvrdili, že v odvolacím řízení (v restitučním sporu) vyšlo najevo, že A. Š. kupní smlouvu nepodepsala a že ke dni svého úmrtí vlastnila uvedené pozemky. Jak vyplývá z předmětného usnesení odvolací soudu, takový závěr odvolací soud neučinil. Nicméně notář zřejmě převzal toto tvrzení žalovaných a ačkoliv se žalovaní domáhali dodatečného projednání dědictví k pozemkům 1332 a 1333 (jichž se týkala předmětná kupní smlouva), nově označených č. 1285/89 a 1285/90, přesto uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví ke zcela jiným pozemkům, a to k zastavěným pozemkům 1334/1 a 1285/113. Přestože vydání zastavěných pozemků v zásadě restituční předpisy neumožňovaly a žalovaní si toho nepochybně byli vědomi, jak vyplývá z jejich podání v restitučním řízení, neváhali uzavřít v rámci dodatečného projednání dědictví dohodu o těchto zastavěných pozemcích, které byly jejich matce vyvlastněny a jichž se z důvodu této zastavěnosti ani v restitučním řízení nedomáhali. V tomto jednání žalovaných odvolací soud spatřuje obcházení restitučních předpisů. Usnesení o vypořádání dědictví není konstitutivním rozhodnutím, které by vedlo ke vzniku vlastnického práva dědiců. Tímto usnesením nejsou vázány osoby, které nebyly účastníky dědického řízení. Lze proto uzavřít, že A. Š. pozbyla vlastnické právo ke sporným pozemkům jejich vyvlastněním a ke dni své smrti pozemky již nevlastnila. Protože se žalovaní nedomohli obnovení vlastnického práva postupem podle restitučního předpisu, neobnovilo se jejich vlastnictví. Žalovaní tak nikdy nebyli a nejsou vlastníky sporných pozemků a zápis v katastru nemovitostí není správný. Potud odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně. Nepovažoval však za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce b) nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť mu v tom bránilo uplatnění restitučního nároku žalovanými ve smyslu § 4 odst. 2 citovaného zákona. Má-li v právních vztazích panovat jistota, pak ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona dopadá pouze na ty případy, kdy před účinností tohoto zákona (tj. ke dni 24. 5. 1991) byl k věci uplatněn nárok na její vydání. Nelze připustit takový výklad, aby vlastnictví ke dni 24. 5. 1991 přešlo ze státu na obec a následně by tento zákonný přechod byl zrušen či odstraněn tím, že oprávněná osoba poté uplatnila svůj nárok na vydání věci. Uvedený názor ostatně v obecné rovině sdílí sami žalovaní, byť nesprávně předpokládají, že v daném případě se jedná o přechod podle ustanovení § 3 odst. 3 a 4 zákona č. 172/1991 ve znění zákona č. 10/1993 Sb. účinného dnem 1. 1. 1993. Žalovaní uplatnili výzvu k vydání věci dne 12. 8. 1991., tedy až po nabytí účinnosti citovaného zákona. Žalobci přitom není tvrzeno ani prokazováno, že sporné pozemky přešly na obec podle ustanovení § 3 odst. 3, resp. odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 10/1993 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 1993. Žalobci na výzvu soudu prokázali splnění všech podmínek pro přechod pozemků ze státu na obec podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a je třeba uzavřít, že dnem 24. 5. 1991 sporné pozemky přešly do vlastnictví žalobce b) se svěřenou správou žalobkyně a). Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní dovolání s tím, že jej považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozsudek soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soud odvolací dospěl k absurdnímu závěru, že žalovaní obcházeli zákon, přičemž sám soud vydal v dědickém řízení autoritativní rozhodnutí o vlastnickém právu žalovaných. Žalovaní nemohli obcházet restituční právní předpisy, pokud jednali v souladu s ustálenou a zavazující judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu o souběhu vlastnických a restitučních žalob. Konstituované vlastnické právo žalovaných k předmětným nemovitostem zakládá samo autoritativní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 34 D 2973/96 vydané v souladu s tehdejší ustálenou judikaturou. Toto rozhodnutí ani teoreticky nemohlo obcházet zákon. Rozsudek soudu II. stupně taktéž nerespektuje ustálenou judikaturu Ústavního soudu vylučující přechod vlastnictví majetku ze státu na obce, pokud k tomuto majetku oprávněné osoby uplatnili restituční nárok, a to bez ohledu na to, kdy byla výzva doručena povinné osobě, zda před anebo po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Pravými vlastníky předmětných nemovitostí jsou žalovaní na základě původního vlastnického práva jejich matky A. Š. ke dni její smrti, a pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4. Pozemková parcela č. 1334 v k. ú. K. nepřešla z původní vlastnice A. Š. na československý stát, neboť žádné rozhodnutí nebylo dor