28 Cdo 2011/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2011/2025-251 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) V. J., b) J. J., oba zastoupeni Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Roháčova 1095/77, proti žalovaným: 1) V. H., 2) Z. H., oba zastoupeni Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o 566 118 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 60/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2025, č. j. 15 Co 280,281/2024-218, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni rovným dílem zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 587,70 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Mrázka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 6. 2. 2025, č. j. 15 Co 280,281/2024-218, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 4. 2024, č. j. 11 C 60/2021-182, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 19. 4. 2024, č. j. 11 C 60/2021-186, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 566 118 Kč s 8,25% úrokem z prodlení jdoucím od 26. 5. 2021 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech státu (výroky I a II rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní. Byť oznamují, že jeho přípustnost spatřují v řešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, případně otázky, jež by oproti dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu měla být vyřešena jinak, nelze z jejich podání, a to ani přihlížeje k jeho obsahu, dovodit žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, jejíhož řešení by se dovolávali a na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. 3. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. 4. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 5. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde a která rozhodovací praxe dovolacího soudu ocitá se ve vzájemné kolizi. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. K vymezení přípustnosti dovolání srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. 6. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (absence vymezení otázky procesního nebo hmotného práva, o které by dovolatel ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak), je pak vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. 7. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelé v posuzovaném případě zjevně nedostáli, neboť ani jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. řádně neoznačili. Uvádějí-li, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, případně otázky, jež by oproti dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu měla být vyřešena jinak, pak (krom toho, že si předestřené obecné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání vzájemně protiřečí) ani z obsahu dovolání nelze dovodit, o kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva jde. Obsahem dovolání je totiž toliko kritika skutkových závěrů odvolacího soudu a prostý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (zpochybnění rozsahu užívání pozemků vlastněných žalobci v důsledku zastavění stavbou vlastněnou žalovanými, případně samotného vlastnictví žalobců k daným pozemkům, a metody ocenění vzniklého bezdůvodného obohacení). Z uvedeného důvodu shledává Nejvyšší soud podané dovolání neprojednatelným. 8. V obecné rovině lze doplnit, že rozsudek odvolacího soudu respektuje ustálenou judikaturu dovolacího soudu, dle níž protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu a kdy k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat; jde-li o pozemky funkčně související se stavbou, je pak obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017; dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018, a ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 62/2019, a ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 821/2025), se pak neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky; pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo