28 Cdo 2012/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2012/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2014 Spisová značka:28 Cdo 2012/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2012.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obnova řízení Dotčené předpisy:§ 228 odst. 1 písm. a),b) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 7. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.9.2014III.ÚS 2987/14JUDr. Vladimír Kůrkaodmítnuto23.10.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2012/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Ing. M. J., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, Kolínská 13, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 20 Co 577/2013, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 72/95 (žalobce Ing. M. J., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, Kolínská č. 13, proti žalovaným: 1. Zemědělskému družstvu Mlázovice v likvidaci, 507 58 Mlázovice č. 101, 2. Ph.Dr. O. Z., zastoupenému Marií Kurkovou, advokátkou, 147 00 Praha 4, Školní č. 10, 3. JUDr. I. Z., a 4. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení oprávněné osoby k vydání nemovitostí – obnova řízení), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u soudu 11. 1. 2013, kterou se domáhal obnovy řízení vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 72/95, o níž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 20. 3. 2013, č. j. 3 C 72/95-1232, tak, že se žaloba na obnovu řízení zamítá. O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 20 Co 577/2013, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 3. 2013, č. j. 3 C 72/75-1232, o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, když nebyly shledány důvody pro obnovu řízení ve smyslu usnesení § 228 odst. 1 písm. a), b) občanského soudního řádu. Odvolací soud konstatoval, že v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 72/95 Okresního soudu v Jičíně se žalobce domáhal určení, že je ve smyslu ustanovení § 4 a § 4a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) k uplatnění nároku na vydání budov a pozemků příslušejících k bývalému statku O., jež byly zapsány v knihovní vložce č. 210 pro katastrální území S. V řízení nebyl žalobce úspěšný proto, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že „vlastníky těchto nemovitostí nebyli v době, kdy tyto nemovitosti přešly na stát, právní předchůdci žalobce“; v tomto řízení byl učiněn i závěr, že nebyla prokázána spolupráce právního předchůdce žalovaných Ph.Dr. O. Z. a JUDr. I. Z. s nacistickými okupanty za války. Žalobce však v žalobě na obnovu řízení poukazoval na důkaz, který v původním řízení nemohl použít, a to na rozsudek někdejšího Správného sůdu v Bratislavě ze dne 26. L.? 1951, č. 408/1950-2, jímž byla zamítnuta stížnost právního předchůdce žalovaných Ph.Dr. O. Z. a JUDr. I. Z. – A. Š., podaná proti rozhodnutí bývalého Krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 6. 12. 1949, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí trestní komise bývalého Okresního národního výboru v Hořících ze dne 20. 4. 1949, jímž byl A. Š. pravomocně uznán vinným uvedeným proviněním kolaborace, tedy nebyl osobou státně spolehlivou; žalobce tedy měl za to, že toto jím předložené rozhodnutí může pro něho přivodit příznivější rozhodnutí o žalobě podané v právní věci sp. zn. 3 C 72/95 Okresního soudu v Jičíně. Odvolací soud ve svém usnesení ze zde 14. 1. 2014 (sp. zn. 24 Co 577/2013 Krajského soudu v Hradci Králové) dovozoval, že sice existence žalobcem uváděného rozsudku Správného soudu v Bratislavě ze dne 26. 1. 1951 je důkazem novým (a že žalobce nezavinil, že tento důkaz nebyl předložen už v původním řízení), ale podle názoru odvolacího soudu nelze mít za to, že by tento rozsudek ze dne 26. 1. 1951 mohl přinést pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce již v původním řízení předložil soudu trestní nález bývalého Okresního národního výboru Hořice ze dne 20. 4. 1949 a uváděl, že toto rozhodnutí nebylo nikdy zrušeno a tímto rozhodnutím byl proveden důkaz i v řízení odvolacího soudu dne 19. 5. 2009; soudy obou stupňů však přesto učinily závět o nedůvodnosti restituční žaloby žalobce. Žalobce tedy nepředkládal nový důkaz, který by nebyl v původním řízení předložen a žalobce tu tedy uplatňuje „spíše kritiku způsobu hodnocení (či nehodnocení) důkazu soudem v původním řízení“. Podle názoru odvolacího soudu k nápravě žalobce uváděné vady řízení žaloba na obnovu řízení sloužit nemůže. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně zamítajícího žalobu žalobce na obnovu řízení a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 1. 2014 (sp. zn. 28 Co 577/2013 Krajského soudu v Hradci Králové) bylo dne 3. 2. 2014 doručeno advokátu, který žalobce v řízení o žalobě na obnovu řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 3. 4. 2014, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 1. 2014 a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel ve svém dovolání konstatoval, že v daném případě „šlo o posouzení právní otázky, zda jsou soudy podle ustanovení § 135 občanského soudního řádu vázány rozhodnutím příslušného správního orgánu (konkrétně bývalého Okresního národního výboru v Hořicích v Podkrkonoší) ze dne 20. 4. 1949 o tom, že byl spáchán přestupek (a to přestupek proti národní cti podle § 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb.), když taková okolnost byla postavena najisto až nově v průběhu řízení o žalobě na obnovu řízení“. Dovolatel namítal, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 14. 1.2014 sice shodně se soudem prvního stupně) připustil, že žalobce předložil ve lhůtě k tomu zákonem určené důkaz, který bez vlastní viny nemohl uplatnit v původním řízení, a to rozsudek bývalého Správného súdu v Bratislavě ze dne 26. 1. 1951, č. 408/1950-2, kterým byla zamítnuta stížnost právního předchůdce žalovaných O. a I. Z. vůči rozhodnutí bývalého Krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 6. 2. 1949, č. 380/1949, jímž bylo zamítnuto odvolání A. Š. a byl potvrzen trestní nález bývalého Okresního národního výboru v Hořicích v Podkrkonoší ze dne 20. 4. 1949, sp. zn. 268/8-13/4-14, kterým byl A. Š. (právní předchůdce uvedených žalovaných) uznán vinným správním přestupkem proti národní cti podle § 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb.; odvolací soud však dospěl k závěru, podle názoru dovolatele nesprávného, že „v žádném případě nelze tu uzavřít, že by uvedený rozsudek Správného súdu v Bratislavě mohl přinést pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci samé“. Odvolací soud argumentoval (podle názoru dovolatele nesprávně) tím, že tento nový důkaz nepřináší nic nového, co by nebylo známo již v předchozím řízení, když žalobce předložil trestní nález bývalého Okresního národního výboru v Hořicích již v průběhu řízení předchozího a tvrdil, že toto rozhodnutí nebylo nikdy zrušeno a když také tímto rozhodnutím byl dne 19. 5. 2009 proveden před odvolacím soudem důkaz. Dovolatel k tomuto názoru odvolacího soudu namítal, že přece skutečnost, že žádný z účastníků tvrzení žalobce neodporoval, neznamenala ještě právní konstatování právní moci citovaného správního rozhodnutí a tedy že by byl soud vázán tímto správním rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 občanského řádu, jak tomu pak bylo až po předložení tohoto důkazu soudu žalobcem. Podle názoru dovolatele je tedy zřejmé, že teprve po předložení soudu uvedeného rozhodnutí došlo k doložení vázanosti soudu předloženým rozhodnutím a že tedy se soudy „nevypořádaly správně s aplikací ustanovení § 135 odst. 1 občanského soudního řádu“ v daném případě. Dovolatel proto trvá na svém názoru, že „pokud nebyl právní předchůdce žalovaných O. a I. Z. osobou státně spolehlivou, což mohl soud konstatovat až v obnoveném řízení v důsledku § 135 odst. 1 občanského soudního řádu, nebylo tu naplněno ustanovení §