28 Cdo 2056/2003 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2056/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2004 Spisová značka:28 Cdo 2056/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2056.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2056/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, Praha 1, Na Františku č. 32, zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17.6.2003, sp. zn. 20 Co 120/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 1093/93 /žalobců : 1. P. P., 2. L. P., a 3. L. T.-D., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, zastoupené JUDr. Jarmilou Fabiánovou, advokátkou, o určení přechodu vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka Správce konkurzní podstaty Domácích potřeb, Brno, státního podniku v likvidaci, JUDr. Jana Kovaříka, 602 00 Brno, Hrnčířská 23/, t a k t o : I. Dovolání s e o d m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 20.9.1993, se žalobou domáhali, aby bylo soudem určeno, že vyhláškou ministra vnitřního obchodu č. 2474/1949 Úřadního listu II. nepřešlo vlastnické právo na stát znárodněním firmy B. D., obchodu se smíšeným zbožím, M. B. Dále se žalobci domáhali určení, že vlastnické právo k domu čp. 36 a k pozemku parc. č. 49 v M. B. nepřešlo na stát znárodněním. V žalobě bylo uvedeno, že firma B. D. nebyla velkoobchodním podnikem, takže nemohla být postižena znárodněním velkoobchodního podniku. V důsledku znárodnění firmy B. D. pak došlo i ke znárodnění /podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 118/1948 Sb./ domu čp. 36 v M. B. s pozemkem parc. č. 49. Žalobci uplatňovali nároky na uváděné nemovitosti jako dědici po původní majitelce domu čp. 36 v M. B. /a pozemku parc. č. 49/ L. P., zemřelé 7.12.1982. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze 14.11.1994, čj. 1093/93-40; žaloba žalobců byla zamítnuta a bylo rozhodnuto, že náhrada nákladů řízení se účastníkům řízení nepřiznává. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 7.5.1996, sp. zn. 20 Co 205/95. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen tak, že se zamítá žaloba žalobců o určení, že podle ustanovení § 8 odst. 2 a 3 zákona č. 118/1948 Sb. nepřešlo vlastnické právo k pozemku parc. č. 49 a k domu čp. 36, zapsaným ve vložce š. 33 pozemkové knihy pro katastrální území M. B. od běžného čísla 7 výše. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení odvolacího. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno proti tomuto rozsudku dovolání. K dovolání žalobců byl uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 2.6.1998, 2 Cdon 1021/97, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že svým výrokem nevymezil dovolací důvod, pro který byla vyslovena přípustnost dovolání, a spokojil se jen s obecným vymezením, že „jde o rozhodnutí zásadního významu“. Dovolací soud však poukazoval v odůvodnění svého rozhodnutí na právní závěry rozhodnutí uveřejněného pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i na Nález Ústavního soudu ČR z 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný jako příloha Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, str. 122. V dalším průběhu řízení vynesl Krajský soud v Brně rozsudek z 20.10.1998, sp. zn. 20 Co 560/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadeném výroku rozsudku soudu prvního stupně změně tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců, aby soud rozhodl, že „podle ustanovení § 8 odst. 2 a 3 zákona č. 118/1948 Sb. nepřešlo vlastnické právo k domu čp. 36 a k pozemku parc. č. 49, zapsaným v knihovní vložce č. 33 pro katastrální území M. B., z L. P. na stát znárodněním (jakož i žalobní návrh, že „se ruší všechny zápisy v knihovní vložce č. 33 pozemkové knihy pro katastrální území M. B. od běžného čísla 7 výše“). Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému nebyla přiznány náhrada nákladů odvolacího řízení, ani dovolacího řízení. Odvolací soud vyslovil výrokem svého rozsudku, že je přípustné dovolání k zodpovědění otázky, zda je dána možnost, aby obecný soud přezkoumal věcnou správnost vyhlášky vydané podle ustanovení § 8 odst. 7 zákonem č. 114/1948 Sb. v případech, na které se nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb., zejména také označení podniku, který je znárodňován podle vyhlášky vydané podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval zejména na to, že usnesením Krajského soudu v Brně z 29.11.1996, 27 K 121/95-232, byl prohlášen konkurs na majetek státního podniku (v likvidaci) Domácí potřeby Brno a následným usnesením tohoto soudu byl ustanoven advokát, správcem konkurzní podstaty; odvolací soud v důsledku toho pokračoval v občanském soudním řízení v této právní věci sp. zn. 4 C 1093/93 Okresního soudu v Třebíči s uvedeným správcem konkursní podstaty. O dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20.10.1998, sp. zn. 20 Co 560/98, bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 2.10.2000, 28 Cdo 702/99, jímž byl uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Třebíči ze dne 14.11.1994, č.j. 4 C 1093/93-40). Věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že v daném případě šlo o určovací návrh záporný (negativní), zaměřený na neexistenci vlastnického práva státu na nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců; žalobní návrh byl tu uplatněn proti správci konkursní podstaty státního podniku, který byl jen nositelem práva hospodaření k nemovitostem, uváděným žalobci. Žalobci se výslovně domáhali určení, že vlastnictví k domu čp. 36 a k pozemku parc. č. 49 v M. B. z původní vlastnice L. P. „nepřešlo na stát“. Žalobní návrh (negativní) žalobců, domáhajících se určení, že nemovitosti nepřešly na stát, bylo tedy nutno uplatnit vůči státu (České republice). Měl tedy dovolací soud za to, že tu došlo k vadě řízení (§ 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a přikročil ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů v daném případě. V dalším průběhu řízení (po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu) Okresní soud v Třebíči vynesl rozsudek z 22.11.2001, č.j. 4 C 1093/93-212, jímž určil, že podle ustanovení § 8 odst. 2 a 3 zákona č. 118/1948 Sb. nepřešlo vlastnické právo k pozemku parc. č. 49 a k domu čp. 36 v M. B. (zapsaným ve vložce č. 33 pozemkové knihy pro katastrální území M. B.) z L. P. na Čs. stát znárodněním. Soud prvního stupně také výrokem svého rozsudku vyslovil, že „se ruší všechny zápisy v knihovní vložce č. 33 pozemkové knihy pro katastrální území M. B. od běžného čísla „výše“. Žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 3.225,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že vedlejší účastník řízení na straně žalovaného státu, tj. správce konkursní podstaty úpadce D. p. B., státní podnik (v likvidaci), nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci v řízení tvrdili, že jsou potomky L. P., která vystavěla dům čp. 36 v M. B. V tomto domě provozovala pod firmou B. D. obchod L. D., matka L. P.; nešlo tu o velkoobchod, nýbrž o obchod, v němž se prodávalo zboží přímo ke spotřebě, nikoli k dalšímu prodeji. Nesprávně proto bylo ve vyhlášce č. 2474/1949 Úředního listu II uvedeno, že se firma B. D., M. B., od 1.5.1949 znárodňuje zestátněním, protože jde o podnik provozující velkoobchod; výměr Ministerstva vnitřního obchodu č.j. 12 733/116/7-236, týkající se rozsahu znárodnění zmíněné firmy B. D., nebyl však podepsán ministrem vnitřního obchodu, nýbrž jen pracovníkem legislativního a právního oddělení tohoto ministerstva, takže tu proces zestátnění uvedené firmy neproběhl pod přímou politickou a ústavní odpovědností ministra. Proto soud prvního stupně určovací žalobě žalobců vyhověl, když ještě poznamenával, že žalobci nejsou státními občany České republiky, takže ohledně jejich nároku na nemovitosti nebylo možné uplatnit zákon č. 87/1991