28 Cdo 2072/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2072/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 8. 2021 Spisová značka:28 Cdo 2072/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2072.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 11. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3119/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2072/2021-132 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Vlašim, se sídlem ve Vlašimi, Husovo náměstí 46, identifikační číslo osoby: 47084341, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 42/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2021, č. j. 4 Co 127/2019-112, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 38 C 42/2017-88, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 7. 3. 2017, č. j. SPU 072992/2017, sp. zn. SP12403/2015-537100, tak, že žalobkyni vydal pozemek parc. č. 1937/166 v katastrálním území Vlašim – dále „předmětný pozemek“ (výroky I. a II.), a České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 20.570,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že jí žalobou nárokovaný pozemek byl odňat v důsledku skutečností uvedených v ustanovení § 5 odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání požadovaného pozemku žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Soud prvního stupně shledal, že předmětný pozemek se dle schváleného územního plánu nachází v koridoru přeložky silnice II/125 a je veden jako územní rezerva v katastrálním území Vlašim. Dovodil, že předmětný pozemek není zasažen veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury, jež by ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. bránila jeho vydání oprávněné osobě, je-li určen toliko jako územní rezerva, pro niž předmětný pozemek dle názoru soudu prvního stupně vyvlastnit nelze. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 4 Co 127/2019-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobkyni nevydává pozemek parc. č. 1937/166 v katastrálním území Vlašim a v tomto rozsahu se nenahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 7. 3. 2017, č. j. SPU 072992/2017, sp. zn. SP12403/2015-537100 (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1.200,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok III.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k předmětnému pozemku je namístě aplikovat ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož označený pozemek je dle územního plánu dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, opodstatňující možnost vyvlastnění odnětím vlastnického práva k tomuto pozemku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4323/2019 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), konstatoval, že zahrnutí pozemku do koridoru přeložky silnice v režimu územní rezervy vyjadřuje úmysl využít jej pro konkrétní záměr (veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury), který je ovšem třeba prověřit co do jeho plošných nároků. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená otázka, zda je dána překážka naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. v případě pozemku, který je dle platného územního plánu situován uvnitř vymezeného koridoru přeložky silnice a je veden jako územní rezerva, by měla být posouzena jinak. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4323/2019. Dle mínění žalobkyně je třeba zohlednit rozdílnost vyjádření intenzity veřejného zájmu v územně plánovací dokumentaci při stanovení veřejně prospěšné stavby koridorem pro její výstavbu a koridorem pro její rezervu. Připomíná, že pro posouzení otázky, zda je naplněn výlukový důvod ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodující primární vymezení dotčeného území v územním plánu, přičemž koridor územní rezervy představuje pouze tzv. plochu překryvnou. Zdůrazňuje, že koridor územní rezervy není vymezením stavby ve schválené územně plánovací dokumentaci, ale vymezením pro zcela jiné účely, a to pro prověření možnosti využití daného území. Dále se domnívá, že je nezbytné zohlednit též časové hledisko. Jestliže je požadovaný pozemek veden v územním plánu jako územní rezerva od září roku 2010, aniž by byl předmětný koridor územní rezervy v následujících letech jakkoli zpřesněn, má žalobkyně za to, že došlo k překročení doby nezbytné pro prověření možnosti využití území pro stanovený záměr a ke snížení intenzity (či dokonce zániku) veřejného zájmu. Namítá, že právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4323/2019, je pro žalobkyni neúměrně restriktivní a v rozporu se zásadou in favorem restitutionis. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Účastnice řízení, Česká republika – Státní pozemkový úřad, ve vyjádření označila dovolání žalobkyně za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný. Upozornila, že pokles intenzity veřejného zájmu nenastal, přestože koridor územní rezervy nebyl dosud zpřesněn, poněvadž z hlediska ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je nevýznamné, „kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích zahrnutých do územní rezervy veřejně prospěšná stavba realizována“. V tomto směru zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl, popřípadě odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 1. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o