28 Cdo 2139/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2139/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 8. 2021 Spisová značka:28 Cdo 2139/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2139.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 11. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3053/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2139/2021-290 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Soběnov, se sídlem ve Velešíně, náměstí J. V. Kamarýta 44, identifikační číslo osoby: 65025644, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, České Budějovice, Prokišova 1202/5, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 38/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2021, č. j. 4 Co 20/2020-265, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 11 C 38/2016-236 (jednalo se v této věci o rozsudek druhý v pořadí, neboť předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Co 295/2016-76, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, č. j. 28 Cdo 3739/2018-101), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání pozemku dle KN parc. č. 3569 (dříve dle KN parc. č. 3347), nacházejícího se v katastrálním území Soběnov (dále „předmětný pozemek“), a tím i nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 4. 12. 2015, č. j. 352769/2013/R1721/RR14043 (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady řízení ve výši 3.000,- Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 4 Co 20/2020-265, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že výši náhrady nákladů řízení stanovil částkou 2.700,- Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předmětem vydání je pozemek parc. č. 3569 v katastrálním území Soběnov, vodní plocha, způsob využití rybník, o výměře 4.775 m2. Předmětný pozemek byl zahrnut do územního plánu obce Soběnov v roce 2010, přičemž má být jako „biologický rybník“ (stabilizační – dočišťovací - nádrž) součástí plánované technické infrastruktury označené jako „VPS 7“, spočívající ve výstavbě kanalizace, dočišťovací nádrže a čistírny odpadních vod s plochou technické infrastruktury; obec Soběnov má zpracovaný projekt na vybudování kanalizace a dočišťovací nádrže. Primárním účelem biologického rybníku je dočišťování odpadních vod přicházejících kanalizací v obci do čističky odpadních vod. Přírodní dočištění vody pomocí rybí osádky završuje proces odvodu a čištění odpadních vod z obce. Na provozu rybníku pro daný účel je veřejný zájem, neboť zvýší životní komfort obyvatel obce a zlepší hygienickou situaci v obci. Jde o koncový článek celku podřízeného jednotnému režimu a funkčnost celku závisí na fungování každé části. Chov ryb je v biologickém rybníku sice možný, nicméně za dodržení zvláštních podmínek a zásadně jiným způsobem než v rybnících s komerčním využitím. Konzumace masa takto chovaných ryb je navíc problematická vzhledem k přítomnosti množství cizorodých látek přitékajících do rybníku z čistírny odpadních vod. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že v projednávané věci je naplněn výlukový důvod bránící vydání předmětného pozemku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Uvedl, že veřejně prospěšná stavba technické infrastruktury (VPS 7 – biologický rybník) související se záměrem vybudovat dočišťovací (stabilizační) nádrž a kanalizaci byla v územně plánovací dokumentaci (územním plánu obce Soběnov) řádně vymezena ještě předtím, než žalobkyně uplatnila u povinné osoby výzvou dne 20. 8. 2013 nárok na vydání předmětného pozemku. Není přitom významné, zda v souvislosti s touto veřejně prospěšnou stavbou územní plán obce Soběnov počítal s tím, zda předmětný pozemek bude pro daný účel potřeba vyvlastnit či zda postačí, že k němu bude zřízeno věcné břemeno umožňující vybudování a provoz veřejně prospěšné stavby. Charakter a účel veřejně prospěšné stavby, jak jsou vymezeny v územním plánu obce Soběnov, určují, že předpokladem řádného fungování systému odvádění odpadních vod z obce je řádné fungování biologického rybníku. Z hlediska nakládání s rybníkem by se žalobkyně musela podřídit pravidlům a režimu fungování celého systému, což by realizaci jejích vlastnických práv značně omezovalo (údržba rybníku, chov pouze rybí osádky v konkrétním druhu a množství, sledování kvality vody, specifický způsob výlovu). Využití zemědělské nemovitosti k zemědělské produkci (komerční chov ryb) by byl vzhledem k funkci biologického rybníku problematický až nemožný. Proto by žalobkyni v případě vydání předmětného pozemku zůstalo zachováno pouze tzv. holé vlastnictví. Pro vybudování a provoz biologického rybníku by tak s ohledem na konkrétní okolnosti případu nepostačovalo k předmětnému pozemku zřídit věcné břemeno, ale musel by být vyvlastněn. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně majíc je v smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro řešení těchto právních otázek: a) zda lze ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. aplikovat na každou veřejně prospěšnou stavbu dopravní či technické infrastruktury vymezenou v územně plánovací dokumentaci, či jen na takovou, pro kterou je v územně plánovací dokumentaci vymezena možnost vyvlastnit práva k pozemkům nebo stavbám; tuto otázka má dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, b) k jakému okamžiku je třeba z hlediska naplnění výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. posuzovat podobu (obsah) územní plánovací dokumentace a v ní vymezenou veřejně prospěšnou stavbu dopravní či technické infrastruktury; má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2335/2020 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), c.) zda při posuzování existence výlukového důvodu dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. musí soud vždy, když dospěje k závěru, že pro zřízení a užívání veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury nepostačí zřídit věcné břemeno učinit konkluzi, že vydáním předmětného pozemku by oprávněné osobě vzniklo tzv. holé vlastnictví; dovolatelka dovodila, že při řešení této otázky odvolacím soudem, jenž závěr v uvedeném směru neučinil, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3739/2018, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, d.) zda při aplikaci výlukového důvodu dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. lze za relevantní kritérium považovat (ne)možnost zemědělského obhospodařování nárokovaného pozemku; dovolatelka má za to, že při řešení této otázky se odv