28 Cdo 2262/2020 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2262/2020-415 28 Cdo 2283/2020 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, proti žalovanému městu Turnov, se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 335, IČO 00276227, zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 150/2016, o dovoláních žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2019, č. j. 21 Co 98/2019-317, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2020, č. j. 21 Co 16/2020-392, takto: I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2019, č. j. 21 Co 98/2019-317, se odmítá. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2020, č. j. 21 Co 16/2020-392, se odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 6. 2019, č. j. 21 Co 98/2019-317, potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 12. 2018, č. j. 6 C 150/2016-287 [jímž určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. 2600/87, 2600/112, 2600/91, 2544/3, 2600/104, 1213/4, 1213/5, 1213/7, 1213/8, 1213/9, 1213/10, 1213/11, 1310/3, 2600/99, 2600/118, 2600/38 a 2600/95 v k. ú. Turnov a pozemků parc. č. st. 641, 639, 551, 552, 553 a 564 v k. ú. Daliměřice - dále jen „předmětné pozemky“ (výrok I.), a jímž dále rozhodl, že o vlastnictví pozemku p. č. 2600/27 o výměře 198 m2 podle geometrického plánu č. 5-303-80 ze dne 20. 2. 1980, vypracovaného Geodézií n. p. Pardubice pro vyznačení č. p. 1423, a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.)]. Krajský soud v Hradci Králové dále k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudku ze dne 21. 5. 2020, č. j. 21 Co 16/2020-392, potvrdil konečný rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 26. 11. 2019, č. j. 6 C 150/2016-365 [jímž určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc č. 2600/219 v k. ú. Turnov, odděleného z pozemku parc č. 2600/27 v k. ú. Turnov geometrickým plánem č. 4504-2445/2019, vypracovaným Ing. Janem Králem, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.), a jímž dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení žalobkyni ve výši 4.927 Kč (výrok II.) a České republice - Okresnímu soudu v Semilech ve výši 4.075 Kč (výrok III.)] a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení (§ 80 o. s. ř.), že je vlastníkem předmětných pozemků a pozemku parc. č. 2600/27, neboť jako jejich vlastník je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, ačkoli podmínky pro přechod těchto pozemků do jeho vlastnictví podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), nebyly splněny. Žaloba byla odůvodněna tím, že označené pozemky byly ke dni 23. 11. 1990 zastavěny stavbami Stavebního bytového družstva Turnov a ke dni účinnosti tohoto zákona tedy město Turnov nemohlo s takovým majetkem hospodařit, nemohlo se starat o jeho údržbu a nemohlo jej ani reálně potřebovat ke své činnosti, a že pokud žalobkyně nebude zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník „předmětných nemovitých věcí“, nemůže plnit povinnost pro ni plynoucí z § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v účinném znění, o jejíž splnění ji Stavební bytové družstvo Turnov požádalo, neboť ohledně řady budov již učinilo prohlášení vlastníka podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, a k bytovým jednotkám spolu se spoluvlastnickými podíly na společných částech budov již vzniklo vlastnické právo vlastníkům jednotek. Odvolací soud vyšel v obou napadených rozsudcích ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných pozemků, jakož i pozemku parc č. 2600/27, a to na základě jeho prohlášení ze dne 19. 1. 1999, ze dne 26. 4. 1999, ze dne 3. 6. 1999, ze dne 15. 7. 1999, ze dne 16. 7. 1999 a ze dne 19. 7. 1999, že dne 27. 2. 2013 žalovaný podal žádost o opravu chybného zápisu „ohledně § 1 zákona č. 172/1991 Sb. na správný § 3 tohoto zákona“, že ke dni 24. 5. 1991 byly všechny pozemky ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim příslušelo MěNV Turnov, že stát část těchto pozemků získal konfiskací na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a ostatní koupil po roce 1949, že před nabytím účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. v letech 1966 až 1975 bylo povoleno užívání domů tehdy ve vlastnictví několika bytových družstev (SBD Turnov, Druhého stavebního bytového družstva, SBD občanů, SBD zaměstnanců) postavených na pozemcích parc č. 2600/27, č. 2600/87, č. 2600/112, č. 2600/91, č. 2544/3, č. 2600/104, č. 1310/3, č. 2600/99, č. 2600/118, č. 2600/38, č. 2600/95 v k. ú. Turnov a na pozemcích parc. č. st. 641, č. 639, č. 551, č. 552, č. 553 a č. 564 v k. ú. Daliměřice, že pozemky parc. č. 1213/5 a č. 1213/8, č. 1213/9, č. 1213/10 a č. 1213/11 jsou zastavěny obytnými domy a garážemi, přičemž funkční celek s domem tvoří rovněž pozemky parc. č. 1213/4 a č. 1213/7, že na pozemku parc. č. 2600/27 stojí stavby domů čp. 1423 a 1424, že žalovaný s těmito pozemky v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nehospodařil a na jejich údržbě se nepodílel, že v období od 30. 6. 1997 do 5. 3. 2001 uzavřel smlouvy o výpůjčkách pozemků (§ 659 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „obč. zák.“), jimiž je přenechal na dohodnutou dobu k užívání SBD Turnov a že žalobkyně vlastnické právo žalovaného k pozemkům zpochybnila v roce 2012. V obou napadených rozsudcích dospěl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že žádný z pozemků na žalovaného podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nepřešel, neboť nebyla splněna podmínka faktického hospodaření žalovaným s nimi ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991. Dále odvolací soud v obou rozsudcích s odkazem na § 130 a § 134 obč. zák. uzavřel, že opodstatněná není ani obrana žalovaného, že všechny pozemky nabyl vydržením. V tomto ohledu vyslovil, že žalovaný pozemky fakticky neužíval, nehospodařil s nimi a jejich držby se v rozhodné době nechopil [na rozdíl od soudu prvního stupně, který v odůvodnění částečného rozsudku uvedl, že žalobce (správně žalovaný) „neprokázal, že se držby předmětných pozemků ujal dříve než v letech 1997 až 2001, kdy uzavíral s SBD Turnov smlouvy o výpůjčkách pozemků, a jeho faktickou držbu a výkon vlastnického práva k některým pozemkům lze tedy datovat až od roku 1997, resp. ke všem pozemkům od roku 1999, kdy došlo k zápisu vlastnického práva žalovaného k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí na základě jeho prohlášení“, a v odůvodnění konečného rozsudku, že „žalovaný neprokázal, že by se držby předmětných pozemků ujal dříve než 30. 6. 1997, kdy uzavřel s SBD Turnov smlouvu o výpůjčce předmětného pozemku, a že jeho faktickou držbu a výkon vlastnického práva lze tedy datovat až od tohoto data“] a že pokud - jen o své vůli - učinil v roce 1999 prohlášení o vlastnictví k pozemkům, na jehož základě byl proveden zápis do katastru nemovitostí, pak knihovní držba není skutečnou držbou, neboť k uchopení držby nestačí pouze dosažení zápisu práva, případně podání návrhu na zápis práva do katastru nemovitostí nebo podání žaloby na určení vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5823/2017). Prohlášení žalovaného o vlastnictví svědčí toliko o jeho subjektivní představě o nabytí vlastnictví, nejde však o důkaz dobré víry posuzované objektivně a se zřetelem ke všem okolnostem. To platí ve stejné míře i o smlouvách o výpůjčkách, které žalovaný ohledně pozemků uzavíral v letech 1997 - 2001. Shodně se soudem prvního stupně dále odvolací soud uvedl, že žalovaný si musel být vědom skutečností, z nichž bylo možno dovodit, že nebyly splněny zákonem stanovené restituční podmínky pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do obecního vlastnictví (konkrétně ve vztahu k podmínce uskutečňování práva hospodaření ve smysl § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), přičemž ani jeho případný právní omyl nelze hodnotit jako omyl omluvitelný, a to nejenom vz