28 Cdo 2282/2019 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2282/2019-524 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce V. J., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1004/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 139/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2019, č. j. 26 Co 10/2019-480, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2019, č. j. 26 Co 10/2019-480, se ve výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 5 C 139/2018-441, ve výroku I. v části, jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY v k. ú. a obci XY, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 26 Co 10/2019-480, potvrdil v napadeném výroku I. částečný rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 11. 2018, č. j. 5 C 139/2018-441 [jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. a obci XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v k. ú. a obci XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY a parc. č. XY, oba v k. ú. XY, obec XY, všechny zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY]. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce a L. Ř. (narozená XY) jsou dědici původních oprávněných osob (L. J. a V. J.), jimž nebyly (nemohly být) vydány pro překážku zastavěnosti [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] původní pozemky, které v rozhodné době přešly z vlastnictví těchto oprávněných osob na stát. Se zřetelem na předchozí (negativní) rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněných osob podle § 9 odst. 4 zákona o půdě (rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - Pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 2002, č. j. PÚ 1219/92/3, a ze dne 20. 11. 2002, č. j. PÚ 1219/92/4, rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. 11. 2010, č. j. PÚ 1185/10, ze dne 22. 4. 2009, č. j. PÚ 754/09, a ze dne 16. 6. 2011, č. j. PÚ 912/10, a dále rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. PÚ 775/12, ze dne 19. 7. 2013, č. j. PÚ 1219/92/7, ze dne 14. 8. 2013, č. j. 1219/92/8, ze dne 25. 10. 2013, č. j. PÚ 1219/92/10, a ze dne 9. 12. 2013, č. j. PÚ 1219/92/10), jakož i na ocenění nevydaných pozemků znaleckými posudky, jakožto pozemků již v době realizovaného odnětí určených k zastavění (ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobce a L. Ř. disponují nárokem na vydání náhradních pozemků v celkové hodnotě 15.636.654 Kč (přičemž jako nesprávné odmítly ocenění předložené žalovanou nezohledňující stavební určení, byť jinak formálně kategorizovaných zemědělských pozemků), z čehož na žalobce připadá polovina této hodnoty, tj. 7.818.327 Kč. Odvolací soud po zopakování důkazu znaleckým posudkem YBN CONSULT - Znalecký ústav s. r. o. ze dne 25. 1. 2018, č. 367/3068/2017 (z nějž soud prvního stupně nevyvodil žádný skutkový závěr) k ocenění restitučních nároků podle rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 775/12, PÚ 1219/92/7, PÚ 1219/92/8, a PÚ 1219/92/10, dospěl k závěru, že restituční nárok žalobce činí 13.219.327 Kč (7.818.327 + 5.401.000), přičemž ke dni jeho rozhodnutí byl nárok žalobce uspokojen formou náhradních pozemků ve výši 5.920.222,10 Kč a formou finanční náhrady za pozemky nevydané podle rozhodnutí č. j. PÚ 1219/92/6 a PÚ 1219/92/5 ve výši 477.623,45 Kč. Za správný považoval odvolací soud právní názor soudu prvního stupně, že žalobce se nemohl domoci uspokojení jeho restitučního nároku zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků uskutečňované Pozemkovým fondem ČR (dále jen „Fond“), jehož právní nástupkyní je žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad, neboť tato nabídka neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry, a kromě toho byla účast v nabídkových řízeních žalobci prakticky znemožněna právě nesprávným oceněním nevydaných pozemků ze strany Fondu (žalovaná eviduje dosud restituční nárok žalobce ve výši 869.411,06 Kč). Dále odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) - stejně jako soudy v dalších řízeních vedených mezi týmiž účastníky - dovodil, že žalobce se důvodně domáhá uspokojení jeho restitučního nároku převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované, když žalovaná (Fond) uvedeným (svévolným) postupem, který je v rozporu se zákonem o půdě, fakticky ztížila (ztížil), ne-li znemožnila (znemožnil) žalobci uspokojení jeho restitučního nároku, pakliže neuznala (neuznal) správnou výši tohoto nároku, když nevydané pozemky již v době realizovaného odnětí byly určeny k zastavění (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Převodem náhradních pozemků (označených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) oceněných celkem částkou 1.120.206,80 Kč (dle znaleckého posudku ze dne 28. 9. 2018, č. 772-202/2018, vypracovaného znalcem Ing. Zdeňkem Burešem) nedojde podle odvolacího soudu k překročení restitučního nároku žalobce. Pokud šlo o námitky žalované ohledně nevhodnosti předmětných pozemků nárokovaných žalobcem, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žádný z nich není vyloučen z převodu, neboť nebyly zjištěny skutečnosti představující překážky podle § 6 odst. 1 až 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“). Pozemky parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY nejsou určeny k zastavění, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY se nenachází v zastavitelné ploše, pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY jsou sice určeny k realizaci zeleně, zelených pásů a remízků za účelem zadržení vody v krajině a zmírnění eroze orné půdy a navazují na pozemky, na nichž byly takové úpravy již provedeny, a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je určen k realizaci veřejně prospěšných opatření, to však nebrání jejich převodu jakožto náhradních na žalobce. Ohledně dalších námitek odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, který učinil závěr, že žádný z pozemků není vyloučen z převodu. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek hmotného práva, a to A) „podmínek posouzení vhodnosti požadovaného náhradního pozemku k převodu“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a B) „důvodů vylučujících převoditelnost požadovaných náhradních pozemků“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K otázce ad A) dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů „nezohlednily okolnosti podmiňující naplnění kritéria vhodnosti převodu jednotlivých náhradních pozemků“, čímž se odchýlily od závěrů vyslovených v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, konkrétně v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2249/2018, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, a dále jim vytýká „toliko mechanickou kontrolu naplnění podmínek § 6 odst. 1 až 3 zákona č. 503/2012 Sb.“. Napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť „se nevypořádává s požadavkem individuálního posouzení případu podle jeho specifických skutkových okolností“. Dovolatelka předmětné pozemky nepovažuje za vhodné k převodu, pročež je nezařadila do veřejné nabídky, což soudy nemohou přehlížet. K otázce ad B) dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily, zdali u všech „vydaných požadovaných náhradních pozemků skutečně neexistuje relevantní překážka jejich vydání vycházející z jiné zákonné úpravy, např. podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými spol