28 Cdo 2284/2017 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2284/2017-208 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Metropolitní kapituly u svatého Václava v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Biskupské náměstí 841/2, IČO: 60799358, zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, proti žalovaným: 1) T. D., zastoupenému JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 202/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. ledna 2017, č. j. 12 Co 389/2016-180, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. ledna 2017, č. j. 12 Co 389/2016-180, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Olomouci (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. září 2016, č. j. 11 C 202/2015-135, ve znění doplňujícího a opravného usnesení ze dne 14. října 2016, č. j. 11 C 202/2015-146, určil, že Česká republika je vlastnicí pozemků v katastrálním území P., obec T. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III, ve znění opravného a doplňujícího usnesení). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě trhové smlouvy ze dne 3. 5. 1930 bylo do zemských desek vloženo vlastnické právo k pozemku, parcela bývalého pozemkového katastru, ve prospěch Metropolní kapituly v Olomouci pro 12 sídelních kanovníků při metropolním kostele sv. Václava, označených řadovými čísly I-XII včetně. Výměrem Jednotného národního výboru v Olomouci ze dne 19. 6. 1950, zn. 611-19/6-1950-IX, bylo rozhodnuto o výkupu části pozemku, přičemž v řízení nebylo prokázáno poskytnutí náhrady za odnětí pozemku. Dle zápisu ze dne 6. 2. 1954 byl pozemek rozdělen na dvě části. V roce 1984 došlo k vytvoření nové parcely oddělením z pozemku. V rámci digitalizace katastru nemovitostí v roce 2002 pak byla pozemkům určena nová výměra a geometrické určení. Rozhodnutím arcibiskupa olomouckého ze dne 30. 9. 2010 bylo 102 církevních právnických osob, včetně Metropolní kapituly v Olomouci pro 12 sídelních kanovníků při metropolním kostele sv. Václava v Olomouci označených řadovými čísly I-XII včetně, sloučeno s žalobkyní. Pozemkový fond České republiky jako prodávající a první žalovaný jako kupující uzavřeli pak dne 12. 7. 2010, poté, co Pozemkový fond ČR zajistil sdělení katastrálního úřadu o tom, že pozemky v k. ú. P. (dále jen „předmětné pozemky“) nejsou historickým církevním majetkem, kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod předmětných pozemků a na jejím základě bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo k předmětným pozemkům ve prospěch prvního žalovaného. V rovině právního posouzení věci soud prvního stupně uzavírá, že žalobkyně je v projednávané věci aktivně legitimována k podání určovací žaloby podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jakožto právní nástupkyně Metropolní kapituly v Olomouci pro 12 sídelních kanovníků při metropolním kostele sv. Václava označených řadovými čísly I-XII včetně. Pasivní legitimace žalovaných plyne ze skutečnosti, že tito uzavřeli smlouvu o převodu předmětných pozemků v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Byť by byl první žalovaný při uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že převodu předmětných pozemků nebrání žádná zákonná překážka, dle soudu prvního stupně je nutno upřednostnit ochranu vlastnického práva původního vlastníka (potažmo žalobkyně) a žaloba na určení vlastnického práva (k jehož přechodu na základě neplatné smlouvy dojít nemohlo) je proto důvodná. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2017, č. j. 12 Co 389/2016-180, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně a i o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění, jež vzal za prokázaná i soud prvního stupně, shledal však v této věci mimořádné okolnosti, pro něž je – dle jeho názoru – nutno pohlížet na převod předmětných pozemků ze státu na prvního žalovaného jako na platný. Za takové okolnosti odvolací soud označil dobrou víru prvního žalovaného jako nabyvatele, dále pak i skutečnost, že žalobkyně „v průběhu doby“ své nároky neuplatňovala, resp. o nich ani nevěděla, jelikož byla založena až v roce 2010, a dále pak odvolací soud akcentoval i princip důvěry jednotlivce v souladnost postupu státu se zákonem, a to i zřetelem na postup katastrálního úřadu, jenž na základě kupní smlouvy uzavřené žalovanými vložil vlastnické právo prvního žalovaného do katastru nemovitostí. Nadto odvolací soud, odkazuje i na skutková zjištění soudu prvního stupně, poukázal také na skutečnost, že byla-li ke dni 29. 11. 2002 vyhlášena platnost nového digitalizovaného operátu v celém k. ú. P. s určením nové výměry a geometrického určení předmětných pozemků, nabyla Česká republika vlastnické právo k předmětným pozemkům originárně na základě pozemkových úprav ve smyslu zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (dále jen „zákon č. 139/2002 Sb.“) a i proto Pozemkový fond České republiky mohl – dle názoru odvolacího soudu – s pozemky nakládat bez omezení, ačkoliv jde o pozemky představující původní církevní majetek. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek hmotného práva napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Předně dovolatelka rozporuje závěr odvolacího soudu, že Česká republika nabyla předmětné pozemky originárně v rámci komplexních pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb., namítajíc, že v dané věci k pozemkovým úpravám dle citovaného zákona nedošlo, pročež je nepoužitelná i judikatura týkající se možných důsledků pozemkových úprav na blokaci majetku, na níž odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal. Současně dovolatelka zastává názor, že i v případě realizace pozemkových úprav by se blokace původního církevního majetku vztahovala i na nově (v důsledku pozemkových úprav) vzniklé pozemky ve vlastnictví státu, případně by byla přenesena na pozemky jiné. Kritizován je i samotný závěr odvolacího soudu o platnosti dotčeného právního jednání, kdy dovolatelka poukazuje na to, že jej odvolací soud založil na skutkovém stavu (že dovolatelka byla založena v roce 2010, že byla nečinná, že došlo k přetržení vazeb mezi žalobkyní a nárokovaným majetkem, a že řádně neuplatňovala své nároky), jenž nebyl tvrzen a jenž se tak odlišuje od skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž by v odvolacím řízení bylo dokazování doplněno či alespoň zopakováno a kdy odvolací soud svými závěry překročil odvolací důvod založený na nesprávném právním posouzení věci. Současně dovolatelka zpochybňuje, že byla založena teprve v roce 2010, neboť v uvedeném roce došlo toliko k jejímu sloučení s jinými církevními právnickými osobami. Neobstojí podle ní ani poukaz odvolacího soudu na to, že své nároky neuplatňovala dříve, neboť do přijetí zákona č. 428/2012 Sb. tak činit nemohla, jestliže i podle konstantní rozhodovací praxe nebyla oprávněna požadovat vrácení svého historického majetku, ani se nemohla účinně domáhat určení neplatnosti smluv, jimiž bylo s tímto majetkem protiprávně disponováno. Jestliže pak odvolací soud mezi okolnosti mimořádné povahy řadí i skutečnost, že smlouva byla uzavřena s Pozemkovým fondem ČR a že katastrální úřad učinil na základě smlouvy nerespektující blokační ustanovení zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, činí tak v rozporu i se závěry jím citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015. Konečně dovolatelka namítá, že jiný právní náhled odvolacího soudu oproti soudu prvního stupně na projednávanou věc měl být důvodem kasace prvostupňového rozhodnutí, odkazujíc přitom i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, a jiné rozhodnutí odvolacího soudu bylo proto překvapivé, v kterémžto směru odkazuje i závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013. Proto dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dal