28 Cdo 2314/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2314/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 2. 2024 Spisová značka:28 Cdo 2314/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.2314.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Zadostiučinění (satisfakce) Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Dotčené předpisy:§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2314/2023-340 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., a procesně zastoupené Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem v Liberci 14, Vrchlického 802/46, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, o 632.957 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 233/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. srpna 2022, č. j. 29 Co 299/2020-284, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 8. 2022, č. j. 29 Co 299/2020-284, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací řečenému soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28. 8. 2020, č. j. 53 C 233/2018-157, uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částky 60.000 Kč a 21.500 Kč (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 220.000 Kč, žalobu zamítl (výrok II.), přiznal odměnu a náhradu výdajů ustanovenému zástupci žalobkyně (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky IV. a V.). Žalobkyně se v daném řízení domáhala částky v celkové výši 301.500 Kč, sestávající z 280.000 Kč z titulu odškodnění za průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 295/2014 a 21.500 Kč z titulu odškodnění za vydání nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 33/2013 a nezákonnou exekuci. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že prvně zmíněné řízení, v němž se žalobkyně domáhá bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění proti žalované Krajské nemocnici Liberec, a. s., stále nebylo skončeno. Uzavřel, že posuzované řízení (krom prvních dvou let, v nichž docházelo k průtahům) probíhalo plynule a v přiměřených lhůtách, přičemž žalobkyně činila mnohé procesní návrhy, na základě nichž byla poté vydávána rozhodnutí, proti kterým dále podávala opravné prostředky, čímž se předmětné řízení prodloužilo. Přiznal tedy žalobkyni přiměřené zadostiučinění toliko za první dva roky řízení s tím, že uplatněnou částku s přihlédnutím k tomu, že řízení o nároku na náhradu škody na zdraví je přikládán větší význam pro poškozenou, zvýšil. V případě druhého nároku konstatoval, že byly splněny podmínky dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neb na základě nezákonného rozhodnutí byla posléze vedena exekuce, která měla na žalobkyni významný dopad, pročež soud v uvedeném dílčím nároku žalobě vyhověl. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 8. 2022, č. j. 29 Co 299/2020-284, k odvolání žalobkyně i žalované rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 55.255 Kč (výrok I.), ve zbylé části výroku I. a ve výroku II. jej změnil tak, že se žaloba o zaplacení 632.957 Kč zamítá (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně při odvolacím jednání rozšířila žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení „sp. zn. 19 C 295/2014“ z původních 280.000 Kč na 666.712 Kč. Odvolací soud doplnil dokazování a v případě prvního nároku došel k závěru, že ačkoliv na straně soudu, vyjma prvních dvou let, nebyly shledány prodlevy mezi jednotlivými úkony a řízení probíhalo plynule, nelze délku řízení považovat za přiměřenou. Nesouhlasil přitom s okresním soudem v závěru, že je třeba odčinit toliko první dva roky řízení, v nichž docházelo k průtahům, neboť podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sb. rozh. obč. (dále též jen „Stanovisko“), je třeba při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo. Základní sazbu určenou s přihlédnutím k charakteru řízení na základě Stanoviska poté korigoval dle faktorů uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž uzavřel, že v posuzovaném řízení shledává důvod k navýšení o 20 % s ohledem na velký význam řízení pro žalobkyni. Uvedeným způsobem zvýšenou částku poté dvakrát snížil o 40 % z důvodu složitosti řízení a jednání žalobkyně, jímž významně přispěla k celkové délce řízení. Stran druhého nároku po provedeném dokazování, z nějž vyšlo najevo, že má žalobkyně přibližně dvakrát větší příjem, než bylo zjištěno okresním soudem, shledal odvolací soud, že s ohledem na intenzitu exekuce byla způsobená újma odčiněna omluvou, kterou jí žalovaná poskytla, a nárok na peněžité zadostiučinění tak žalobkyni nevznikl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti posledně citovanému rozsudku do jeho výroku II. podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a předkládá v něm otázku, zda má dojít k násobení poskytovaného zadostiučinění počtem nároků, tedy uplatněných subjektivních práv v jediném řízení, které je zatíženo nepřiměřenou délkou (dále též „průtažné řízení“). V daném směru odkazuje na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 30 Cdo 348/2010, v němž se dovolací soud zabýval problematikou tzv. souběžných řízení. Dle dovolatelky je však předmětná kauza odlišná a shora uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena, případně se při přiměřeném použití daného rozsudku odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka 1). K tomu se také táže, zda lze podřadit pod kritérium složitosti případu okolnost, že v posuzovaném řízení byly uplatněny dva samostatné nároky, a to za situace, že je zde dovolatelka uplatnila ve snaze o hospodárnost a nepřetěžování obecných soudů (otázka 2). 4. Dále se dovolatelka domnívá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované např. Stanoviskem či rozsudkem dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, v otázce, zda mělo dojít k opětovnému snížení základní náhrady o 40 % z důvodu obstrukčního chování žalobkyně, když o takové chování dle názoru dovolatelky nešlo, neboť jen využívala svých procesních práv (otázka 3). Nadto nesouhlasí se zvýšením základní sazby toliko o 20 % pro vysoký význam řízení pro dovolatelku. Zmíněná otázka byla dle jejího názoru posouzena příliš formalisticky, což neodpovídá judikatuře Ústavního soudu. V tomto směru rovněž nabádá Nejvyšší soud, aby sjednotil postup soudů nižších instancí tak, aby bylo pro účastníka řízení předvídatelné, o kolik procentních bodů bude jeho nárok za určité situace zvýšen či snížen (otázka 4). 5. Vedle toho dovolatelka pokládá otázku, zda měl soud z moci úřední vzít v úvahu aktuální ekonomické ukazatele, zejména vývoj cenové hladiny i vysokou míru inflace, a přistoupit k mimořádnému zvýšení základní částky nad rámec rozpětí stanoveného Stanoviskem, přičemž daná otázka neměla být dovolacím soudem doposud vyřešena (otázka 5). Namítá rovněž, že v nesprávném postupu obecných soudů tkví hlavní a jediná relevantní příčina nepřiměřené délky průtažného řízení, přičemž kritéria složitosti řízení a jednání poškozeného by se mohla projevit teprve tehdy, postupovaly-li by soudy bezprůtahově ve smyslu kritéria postupu orgánů veřejné moci, a tedy snížení základní sazby kritériem složitosti řízení o 40 % představuje dle názoru dovolatelky rozpor mezi právními a skutkovými závěry (otázka 6). 6. Konečně se dovolatelka táže, zda vyvstává potřeba schválení opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti opatrovnickým soudem, a to pokud byla tomuto opatrovníku udělena plná moc ještě před tím, než byla daná osoba ve svéprávnosti omezena. Zde má dovolatelka za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu Nejvyššího reprezentované například rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 4696/2014