28 Cdo 2325/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2325/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 11. 2019 Spisová značka:28 Cdo 2325/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2325.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 29 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění do 31.12.2012 § 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2325/2019-373 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Benediktinského opatství Rajhrad, identifikační číslo osoby (IČO): 004 89 174, se sídlem v Rajhradě, Klášter 1, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, proti žalovaným 1) Mendelově univerzitě v Brně, IČO: 621 56 489, se sídlem v Brně, Černá Pole, Zemědělská 1665/1, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, a 2) České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, IČO: 000 22 985, se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Karmelitská 529/5, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 5 C 261/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2019, č. j. 13 Co 119/2018-330, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Milana Vašíčka, MBA, advokáta se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem II, odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 19. března 2018, č. j. 5 C 261/2015-290 (ve znění opravy provedené výrokem pod bodem I rozsudku odvolacího soudu), jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že druhá žalovaná (Česká republika) je vlastníkem ve výroku rozsudku identifikovaných nemovitostí v katastrálních územích Rajhrad a Popovice u Rajhradu. Výroky pod body III a IV bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněnou osobou (§ 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) a je proto aktivně legitimován k podání žaloby o určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům, jež jsou původním majetkem registrované církve (§ 2 zákona č. 428/2012 Sb.) a přešly na stát v rozhodném období postupem dle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Právo hospodaření k předmětným pozemkům (tehdy ve vlastnictví státu) příslušelo k 31. 12. 1998 první žalované, proto k 1. 1. 1999 toto právo přešlo na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dle ustanovení § 101 odst. 5, věty první, zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů; dále jen „zákon č. 111/1998 Sb.“), které pak na pokladě žádosti první žalované, veřejné vysoké školy, obligatorně rozhodlo o přechodu předmětných pozemků do jejího vlastnictví (rozhodnutími ze dne 23. 8. 1999, č. j. 2680/99-14, ze dne 27. 12. 2000, č. j. 14518/99-14, a ze dne 4. 4. 2006, č. j. 5906/2006, vydanými s odkazem na ustanovení § 101 odst. 5, větu druhou, zákona č. 111/1998 Sb.). Tato změna vlastnictví, k níž došlo nikoliv převodem, nýbrž (zákonem předpokládaným) přechodem, nebyla dle odvolacího soudu porušením ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen jako „zákon č. 229/1991 Sb.“), vlastníkem předmětných nemovitostí se tak v době před přijetím zákona č. 428/2012 Sb. stala první žalovaná a žaloba církve na určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nemůže být úspěšná. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dílem pak na otázce dle dovolatele rozhodovací praxí dosud neřešené, resp. řešené rozdílně. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 29 zákona o půdě, jsa přesvědčen (zejména s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2326/07 a sp. zn. Pl. ÚS 9/07), že citované ustanovení zapovídalo (pod sankcí absolutní neplatnosti) nejenom převody, ale i přechody historického majetku církví z vlastnictví státu do vlastnictví jiných osob. Dle názoru dovolatele nemůže být postup dle § 101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb. vykládán jako přechod vlastnictví, nastává-li toliko až v závislosti na volním aktu (žádosti veřejné vysoké školy), a nikoli již pouhou účinností zákona. I kdyby však bylo možno uvažovat o přechodu vlastnictví, pak – pokračuje dovolatel – nebyly by splněny podmínky pro přechod stanovené, neboť tomu by bránilo tehdy platné a účinné ustanovení § 29 zákona o půdě a i takový přechod by byl tudíž stižen absolutní neplatností. Jiný, odvolacím soudem zastávaný názor dle dovolatele popírá smysl interpretovaného blokačního ustanovení a vede k jeho vyprázdnění. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona o půdě (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, publikovaný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní