28 Cdo 236/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 236/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2007 Spisová značka:28 Cdo 236/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.236.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 236/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy                JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele E. L. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 9. 2006, sp. zn. 19 Co 211/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 92/2003 (žalobce E. L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. S. K. n. p., a 2. S. a ú. s. K. k., o určení vlastnického práva), takto: I.  Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u soudu 9. 7. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Trutnově z 15. 12. 2004, čj. 6 C 92/2003-239. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že 1. J. H., zemřelý 12. 5. 1945 „nebyl subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.“, 2. „nebylo nikdy pravomocně rozhodnuto o konfiskaci majetku J. H.“. 3. ležící pozůstalost po J. H. nebyla subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a nebyla v konfiskačním řízením ani zastupována opatrovníkem, a 4. nemovitosti, uvedené v příloze k žalobě „náležící do vlastnictví J. H. a tvořící ležící pozůstalost po něm“ nepřešly dne 23. 6. 1945 do vlastnictví Čs. státu nebo jiného subjektu. Žalobci bylo uloženo zaplatit L. České republiky, s. p., na náhradu nákladů řízení 10.350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce E. H. a původně žalované L. ČR, s. p., S. K. n. p. V. a S. a ú. s. K. k. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 9. 2006, sp. zn. 19 Co 211/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl především zamítnut návrh žalobce, aby soud připustil, aby z řízení na straně žalované vystoupilo Ministerstvo financí ČR se sídlem v P. 1, Letenská 15, a aby na jeho místo vstoupila Česká republika – Ministerstvo financí se sídlem v P. 1, Letenská 15“. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba proti žalovanému Ministerstvu financí České republiky a proti L. České republiky, státnímu podniku, se sídlem v H. K., a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Potvrzen však byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba žalobce proti S. K. n. p. V. a proti žalované S. a ú. s. K. k., jakož i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a těmito dvěma žalovanými. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným L. ČR, s. p., H. K. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.350,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a žalované Ministerstvo financí nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rovněž bylo rozhodnuto, že žalobce a žalované S. k. n. p. V. a S. a ú. s. K. k. nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.   Odvolací soud především poukazoval na to, že žalobce se svou žalobou nedomáhá určení práva nebo právního vztahu, ale domáhá se určení existence nebo neexistence několika právních skutečností; odvolací soud byl toho názoru, že „výroky soudu, jimiž by byly žalobcem uváděné skutečnosti určeny by nemohly nic změnit na právním vztahu nebo právu k ležící pozůstalosti po zůstaviteli J. H. Nešlo tu proto o určovací žalobu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, ale o žalobu v citovaném ustanovení blíže nespecifikovanou. Žalobce také nebyl na základě nějakého rozhodnutí odkázán na soudní řízení, v němž by mělo být rozhodnuto o právních skutečnostech uvedených v žalobě žalobce. Nešlo tu rovněž o žalobu domáhající se určení, že konkrétní majetek patřil zůstaviteli v době jeho smrti, aby mohl žalobce dosáhnout jeho dodatečného projednání v řízení o dědictví. Odvolací soud byl také toho názoru, že na základě rozhodnutí o „takto koncipované žalobě by katastr nemovitosti nemohl vložit do katastru právo vlastníka ve prospěch zůstavitele J. H.“. Pokud šlo o žalobou uváděnou konfiskaci majetku J. H. podle dekretu č. 12/1945 Sb., byl odvolací soud na základě výsledků v řízení provedených zjištění toho názoru, že tu došlo ke konfiskaci majetku J. H., zemřelého 12. 5. 1945, po úmrtí tohoto zůstavitele, ale ještě před přijetím této pozůstalosti, na niž se ve smyslu ustanovení § 547, věta druhá, obecného zákoníku občanského z roku 1811 hledělo tehdy tak, jako kdyby byla dosud v držení zemřelého. Zůstaviteli J. H. tu byl tedy zkonfiskován nemovitý majetek, jehož projednání bylo jen navrženo v dědickém řízení; poněvadž ani žalobce E. L. H. netvrdil, že by zůstavitel J. H. měl ještě jiný majetek, postupovaly soudy v dědickém řízení podle dříve platného tzv. nesporného patentu (č. 208/1854 ř. z.) a ve smyslu ustanovení § 72 tohoto předpisu nepřikročily k projednání pozůstalosti, když tu už nebylo jmění zůstavitele. Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalované S. K. n. p. a proti žalované S. a ú. s. K. k., zatím co řízení o žalobě žalobce proti žalovanému Ministerstvu financí a L. ČR, s. p., H. K. zastavil, když zároveň v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 2  a § 137 a násl. občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 24. 10. 2005 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo  podáno dne 22. 12. 2006 u dovolacího soudu (Nejvyššího soudu ČR), tedy ve lhůtě a způsobem uvedenými         v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel uváděl, že podané dovolání směřuje jen proti výroku (označeném III.) rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce proti žalované S. K. n. p. V. a proti žalované S. a ú. s. K. k.. Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 9. 2006, sp. zn. 19 Co 211/2005, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatel vyslovoval, na rozdíl od právního názoru odvolacího soudu na jeho určovací žalobu, své přesvědčení, že ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze uplatnit žalobu, „v níž je požadováno určení právních skutečností, jež má bezprostředně za následek potvrzení existence či neexistence právního vztahu“, dále že „žaloba na určení dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu zahrnuje také nepřímé určení, zda tu právní vztah nebo právo je“, také že „se žalobou na určení dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze domáhat, aby bylo rozhodnuto nepřímo o určení, zda tu právní vztah je nebo není“ a posléze, že je přípustná žaloba o určení dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, jíž se žalobce domáhá určení, jež má za bezprostřední následek potvrzení existence či neexistence právního vztahu“. K doložení svých názorů o aplikaci a výkladu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v daném případě poukazoval dovolatel na to, že je žalobce při uplatnění svého práva u soudu v situaci ovlivněné časovým odstupem od vzniku skutečností, uváděných v jeho žalobě, změnou obsahu některých právních institutů, ale i ztíženou možností uplatnění práva. Dovolatel je i toho názoru, že „vlastnické právo žalobce zde nelze již z podstaty věci určit, jelikož je závislé právě na institutu ležící pozůstalosti“