28 Cdo 2422/2016 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2422/2016U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobců a) Bc. I. K., a b) P. K., obou P., zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o 834.540 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 31/2009, o dovolání žalobců i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 68 Co 485/2014-183, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 20 C 31/2009-157, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 834.540 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Svůj nárok na uvedenou sumu dovozovali žalobci ze skutečnosti, že se žalovaný na jejich úkor bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 obč. zák., znemožnil-li jim náležitě užívat jejich pozemek tím, že jej svou vyhláškou kategorizoval jako „rekreační les“ a zařadil jej mezi pozemky tvořící veřejné prostranství. Na základě provedeného dokazování soud konstatoval, že předmětný pozemek je určen k plnění funkcí lesa ve smyslu zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). V souladu s § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb. má přitom každý právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí a provádět další v zákoně vypočtené úkony. Žalobci jsou tudíž při realizaci svého vlastnického práva vázáni především zmíněnou normou, jakož i dalšími ustanoveními zákona č. 289/1995 Sb. a je irelevantní, byla-li vyhláškou hlavního města Prahy (v příloze explicitně zmiňující dotčený pozemek) příslušná oblast označena za území klidu. Žalovaný tak není subjektem, jenž by se na úkor žalobců bezdůvodně obohacoval a jemuž by bylo možné přiznat pasivní věcnou legitimaci v projednávané kauze. Soud dále poukázal na přiléhavost teze vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, dle níž postrádá logiku, aby samosprávný subjekt platil individuálnímu vlastníku za užívání nemovitosti jako veřejného statku blíže neurčeným okruhem osob. Počínání žalobců, kteří při koupi pozemků museli vědět o omezených možnostech nakládání s nimi, se navíc jeví spekulativním a rozporným s dobrými mravy. S ohledem na předestřené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, č. j. 68 Co 485/2014-183, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobců ve výroku o věci samé potvrdil, v nákladovém výroku je změnil tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiřkl (výrok I.), načež týmž způsobem rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal závěru soudu první instance o absenci pasivní věcné legitimace na straně žalovaného. Zdůraznil, že pozemek žalobců neodpovídá legální definici veřejného prostranství obsažené v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a nemůže být takto posuzován jen proto, že jej za veřejné prostranství obec označila. Z určenosti pozemků k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb. pak nelze dovozovat vznik bezdůvodného obohacení žalovaného. Tvrzení žalobců, že pokud by pozemek nebyl zařazen mezi lesní, mohli by jej užívat v širším rozsahu, nesouvisí s nárokem uplatněným vůči žalovanému, což nikterak nemění ani skutečnost, že pozemek žalobců má přináležet k takzvanému rekreačnímu lesu. Odvolací soud ovšem přitakal námitce, dle níž náklady žalovaného na advokátní zastoupení nebyly vynaloženy účelně, jelikož oplývá dostatečnými materiálními i personálními prostředky k hájení svých práv, pročež navzdory potvrzení rozsudku obvodního soudu co do merita věci přistoupil k naznačené změně jeho výroku nákladového. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho části potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, podali žalobci dovolání, v němž zdůraznili, že obecně závaznými vyhláškami žalovaného bylo deklarováno, že se na jejich pozemku nachází rekreační les a že předmětný pozemek náleží do oblasti prohlášené za veřejné prostranství, čímž byli omezeni ve svém vlastnickém právu a svědčí jim právo na příslušnou kompenzaci. Dovolatelé se předně dožadují zodpovězení otázky, zda lesní pozemek v intravilánu obce může být veřejným prostranstvím či nikoliv, přičemž mají za to, že § 34 zákona č. 128/2000 Sb. ani § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, nebrání tomu, aby i lesní pozemek byl v rámci tzv. lesoparků veřejným prostranstvím, zvláště označuje-li jej takto příslušná vyhláška. Táží se dále, je-li rozdílu mezi rozsahem zákonného omezení vlastnického práva k lesnímu pozemku a pozemku tvořícímu veřejné prostranství. V této souvislosti podrobují kritice náhled odvolacího soudu, dle něhož oprávnění ke vstupu na lesní pozemek vylučuje právo na vydání bezdůvodného obohacení, nehledě na to, zda se jedná o veřejné prostranství, s jehož existencí je spjatá daleko výraznější limitace vlastnického práva. Nejvyšší soud by se měl zabývat také tím, má-li vlastník lesního pozemku představujícího veřejné prostranství právo na vydání bezdůvodného obohacení s možným ponížením odvíjejícím se od zákonných omezení podávajících se ze zákona č. 289/1995 Sb. Žalobci rovněž nastolují otázku, obstojí-li z pohledu § 124 obč. zák., jakož i čl. 11 Listiny základních práv a svobod nerovné právní postavení právních nástupců restituentů a těch, kteří majetek nabyli jinak. Současně odvolacímu soudu vytýkají nekorektní interpretaci nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014. Za nezbytné též pokládají, aby se Nejvyšší soud vyslovil k problému, je-li příslušná vyhláška hl. m. Prahy závazná pro každého, tedy i pro soud, respektive k právním důsledkům označení konkrétního pozemku za veřejné prostranství v této vyhlášce. Pozornost dovolacího soudu by dále měla být věnována tomu, jedná-li se při řešení charakteru pozemku vyhláškou kategorizovaného jako veřejné prostranství o posouzení skutečností vyžadujících odborné znalosti a je-li nezbytné ustanovit znalce či vyžádat si odborné vyjádření u orgánu veřejné moci. Dovolatelé míní, že odvolací soud pochybil, připustil-li zákonné omezení vlastnického práva institutem veřejného prostranství bez náhrady, přičemž akcentují, že bezúplatná limitace vlastnického práva se protiví čl. 11 Listiny. S ohledem na chybný náhled odvolacího soudu na předestřené otázky dovolatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, napadl dovoláním též žalovaný. Má za to, že jelikož se městský soud ve svém rozsudku odchýlil od judikatorní praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, přičemž dovolací soud v případech se shodnými rysy rozhoduje odlišně, je v souladu s § 237 o. s. ř. dána přípustnost dovolání. Vzpomněl především nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1085/13, podle něhož je základním kritériem rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení zásada úspěchu ve věci, z čehož se podává, že procesně úspěšnému žalovanému by jejich kompenzace neměla být odnímána. Náklady vynaložené na ochranu práv jsou přitom Ústavním soudem (viz jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3768/14) hodnoceny jako účelné a odepření práva na jejich úhradu pak může dle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1920/14 zakládat porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel dále podpořil svou argumentaci citací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, vylučujícího účelnost nákladů na advokátní zastoupení toliko v případě zneužití práva dát se v řízení zastupovat advokátem, o čemž přitom v dané věci nemůže být řeč. Zohlednění si dle žalovaného naopak zaslouží zbytečnost sporu vedeného žalobci, jejich nevstřícný přístup, neustálé změny skutkových tvrzení, stejně jako fakt, že se jedná o kauzu vymykající se běžné agendě žalovaného, jenž neoplývá náležitými personálními zdroji k zajištění své procesní ochrany. Polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završil dovolatel návrhem, aby Nejvyšší soud potvrdil nákladový výrok prvoinstančního rozsudku a přiznal mu náhradu nákladů řízení před oběma soudy nižších stupňů. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a vč