28 Cdo 2468/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2468/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 1. 2014 Spisová značka:28 Cdo 2468/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2468.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Převod nemovitostí Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř. § 18a předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 1. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2468/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, proti žalovaným 1. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2. V. P., zastoupené Mgr. Karlem Hostašem, advokátem se sídlem v Plzni, Máchova 29, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 115/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2013, č. j. 61 Co 559/2012-172, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2013, č. j. 61 Co 559/2012-172, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. května 2012, č. j. 10 C 115/2011-137, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhá určení, že vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku je Česká republika, s odůvodněním, že smlouva o převodu sporné parcely uzavřená mezi účastníky na straně žalované podle § 18a zákona č. 229/1991 Sb., na jejímž základě k ní 2. žalovaná nabyla vlastnické právo, je absolutně neplatná, jelikož převod pozemku na 2. žalovanou byl proveden v rozporu s citovaným zákonem, jakož i interním předpisem 1. žalovaného, a to v situaci, v níž nebyly splněny podmínky pro převod pozemku přímým prodejem bez veřejné nabídky. Přitom tvrdí, že splňuje všechny podmínky pro převod sporného pozemku do svého vlastnictví, a proto se domáhá zmíněného určení, aby mohla podat žádost u 1. žalovaného. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 25. května 2012, č. j. 10 C 115/2011-137, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že Česká republika (v jejímž zastoupení spravuje pozemek Pozemkový fond ČR) je vlastníkem pozemkové parcely č. 94/2, trvalý travní porost o výměře 3.518 m2, která se nachází v katastrálním území S. na Š., obec Č., okres K. (dále jen „předmětný pozemek“ nebo „sporný pozemek“), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud vzal za zjištěné, že 2. žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku smlouvou o převodu pozemku ze dne 2. 3. 2004 uzavřenou mezi ní a 1. žalovaným, přičemž se jednalo o poskytnutí náhrady podle § 18a zákona č. 229/1991 Sb. za neuspokojený restituční nárok, který 2. žalovaná nabyla smlouvami o postoupení pohledávek. Žalobkyně svůj naléhavý právní zájem na žádaném určení spatřuje v tom, že je vlastníkem sousedícího pozemku, a může proto požádat o převod sporného pozemku do svého vlastnictví. Soud prvního stupně se nejdříve zabýval otázkou, zda žalobkyně má na žádaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Dovodil přitom, že jí jako vlastníku sousedícího pozemku nevzniká nárok na převod předmětného pozemku, neboť § 6 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. stanoví, že na základě písemné žádosti Pozemkový fond může zemědělský pozemek prodat vlastníkovi (spoluvlastníkům) sousedícího zemědělského pozemku. Z uvedeného proto plyne, že se nejedná o nárokový převod, a byť by žalobkyně o jeho převod mohla požádat, nemá najisto postaveno, že by jí byl pozemek prodán. Za takové situace nemá žádná vlastní vynutitelná práva, která by mohla uplatnit. Soud tak neshledal na straně žalobkyně na žádaném určení naléhavý právní zájem, neboť ten nelze spatřovat jen v tom, že je vlastníkem bezprostředně sousedícího pozemku, a z tohoto důvodu může požádat o převod sporného pozemku. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 16. ledna 2013, č. j. 61 Co 559/2012-172, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá na žádaném určení naléhavý právní zájem, jednak proto, že není a nebyla v postavení vlastníka předmětného pozemku, a jednak proto, že ani vydáním jí prospívajícího rozhodnutí se na jejím postavení nic nezmění, jelikož v takovém případě by se vlastníkem sporného pozemku nestala ona, ale 1. žalovaný (kterému by bylo takovýmto způsobem vlastnické právo vnucováno), přičemž ani na základě takového rozhodnutí by jí nevzniklo právo na převedení předmětného pozemku do jejího vlastnictví. K namítané absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené dne 2. března 2004 mezi účastníky na straně žalované soud uvedl, že i kdyby byla zmíněná neplatnost zjištěna, tak nelegitimuje kohokoliv, kdo má na tom naléhavý právní zájem, k vyvolání řízení o neplatnosti takového právního úkonu, ale toliko a výlučně toho, kdo mimo naléhavý právní zájem prokáže, že sám je na posuzovaném vztahu účasten, což ovšem případ žalobkyně není. Jestliže se žalobkyně v důsledku požadovaného určení nestane vlastníkem pozemku, ani jí na tomto základě nevznikne právo na převedení pozemku do jejího vlastnictví, a je-li tímto způsobem pouze vnucováno vlastnické právo 1. žalovanému, pak nemůže být dán naléhavý právní zájem na jí žádaném určení. Její naléhavý právní zájem pak nelze dovodit ani z toho, že by mohla podle § 6 zákona č. 95/1999 Sb. požádat o převod sporného pozemku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že Nejvyšší soud by měl otázku existence naléhavého právního zájmu na daném určení práva posoudit odlišně od dosavadní judikatury (kterou však nijak blíže nespecifikuje). Co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Převod sporného pozemku do vlastnictví 2. žalované považuje za absolutně neplatný jednak pro rozpor se zákonem a jednak pro rozpor s interním předpisem 1. žalovaného. Zdůrazňuje, že ona sama podmínky pro převod vlastnictví ke spornému pozemku splňuje, a proto má legitimní očekávání, že pokud by o převod vlastnictví k předmětnému pozemku požádala, převedl by na ni 1. žalovaný vlastnické právo k němu. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke specifičnosti 1. žalovaného, jenž je subjektem veřejného práva, přičemž v případě, že vystupuje jako subjekt soukromoprávních vztahů, disponuje s veřejným majetkem. Podle dovolatelky pak nelze připustit, aby v případě absolutně neplatného právního úkonu, jímž dojde ke zcizení majetku z vlastnictví státu a kdy veřejnoprávní subjekt jako účastník takového vztahu zůstane nečinný, nemohla takovýto úkon u soudu napadnout třetí osoba, jež má o něm povědomost, s odůvodněním, že v případě navrácení majetku do vlastnictví státu se tento stav nedotkne přímo práv zmíněné třetí osoby, resp. nedojde k napravení jejího nejistého postavení. V předestřené situaci spatřuje žalobkyně naléhavý právní zájem na ochraně veřejného (státního) majetku, a proto k domáhání se určení absolutní neplatnosti takového právního úkonu je podle ní oprávněn každý. Naléhavý právní zájem je přitom dán i tehdy, jestliže rozhodnutí ve věci samé se zmíněné osoby dotýká jen nepřímo, a to tak, že jí dává možnost ucházet se o nabytí práva, nebo kdy na základě jejího legitimního očekávání lze důvodně předpokládat, že právo, které je předmětem sporu, nabude. Z uvedených důvodů proto soudům vytýká, že měly učinit závěr o existenci naléhavého právního zájmu. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se od