28 Cdo 2479/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2479/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2479/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2479.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odvolání daru (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2072 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2479/2025-314 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Kristýnou Vlčkovou Daňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalovanému J. R., zastoupenému Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 26/9, o zaplacení částky 12 036 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 324/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, č. j. 26 Co 254/2024-286, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 60 003,90 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Bohuslava Nováka, advokáta se sídlem v Praze 6, Sartoriova 26/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 8 C 324/2020-233, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 12 036 666 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 12 036 666 Kč od 29. 7. 2019 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 26 Co 254/2024-286, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne 4. 6. 2014 žalobkyně darovala žalovanému jakožto svému synovi spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 2/3 na pozemku parc. č. XY a na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), vše v katastrálním území XY, a to za současného zřízení služebnosti doživotního a bezúplatného užívání těchto nemovitostí ve prospěch žalobkyně. Žalovaný následně darovaný spoluvlastnický podíl převedl na svoji dceru. Dopisem ze dne 23. 7. 2019 žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy ze dne 4. 6. 2014 pro nevděk a porušení dobrých mravů ze strany žalovaného a vyzvala jej k vrácení obvyklé ceny daru pro jeho nevybíravé vystupování vůči její osobě završené dopisem, v němž žalovaný oznámil žalobkyni, že ji nepovažuje za svou mámu, neboť ta zemřela dne 11. 7. 2018, a současně žalobkyni označil za manipulátora, zlého a sobeckého člověka. K uvedenému chování došlo poté, kdy žalobkyně ve dnech 10. 7. a 11. 7. 2018 bez předchozího upozornění vybrala z offsetového hypotečního účtu žalovaného peněžní prostředky ve výši 1 000 000 Kč, které tam dříve sama vložila. Do doby, než žalobkyně učinila tuto neočekávanou finanční transakci, byly vztahy účastníků řízení harmonické; žalovaný později svého nevhodného chování litoval a bezúspěšně usiloval o obnovení dobrých rodinných vztahů. Na podkladě uvedených zjištění soudy nižších stupňů uzavřely, že nebyly splněny podmínky pro odvolání daru podle ustanovení § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). Zdůraznily přitom, že žalovaný se jednání, pro které žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy ze dne 4. 6. 2014, dopustil v důsledku chování samotné žalobkyně. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, respektive která má být posouzena jinak. Namítá, že odvolací soud při posuzování otázky, zda byly naplněny podmínky pro vrácení daru pro nevděk plynoucí z ustanovení § 2072 o. z., nesprávně interpretoval zmíněné ustanovení a aplikoval nesprávnou judikaturu (vztahující se k již neúčinné právní úpravě). Domnívá se, že ustanovení § 2072 o. z. - oproti předchozí právní úpravě obsažené v ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) - zmírňuje intenzitu porušení dobrých mravů obdarovaným, jež odůvodňuje odvolání daru pro nevděk, pročež tato ustanovení nelze vykládat totožně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví. 5. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil nesouhlasně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013]. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 10. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty