28 Cdo 2491/2015 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2491/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 4. 2016 Spisová značka:28 Cdo 2491/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2491.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Obec Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 3 předpisu č. 131/2000Sb. § 34 předpisu č. 128/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 6. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2491/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně J. M., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 439.535,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 132/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2015, č. j. 12 Co 439/2014-120, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 12 Co 439/2014-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 7. 2014, č. j. 27 C 132/2013-68, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 439.535,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud nepřitakal žalobním tvrzením, dle nichž se žalovaný měl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit ve smyslu § 451 obč. zák. užíváním v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků v k. ú. S., obec P., ve vlastnictví žalobkyně. Předmětné pozemky jsou svým charakterem i lokalizací určeny k plnění funkce veřejné zeleně a mohou sloužit veřejnosti jako místo k relaxaci a souvisejícím aktivitám. Prostřednictvím užívání pozemků jako veřejného prostranství byla ovšem v souladu se závěry vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 plněna zákonná povinnost uspokojovat potřeby občanů ze strany městské části P. 10, a nikoliv hlavního města P. S ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného tedy soud žalobu zamítl. Současně s odkazem na § 150 o. s. ř. žalovanému odepřel právo na náhradu nákladů řízení, neboť měl za to, že žalovaný disponuje dostatkem právně erudovaných zaměstnanců, a nebylo tak důvodu, aby se nechal zastupovat advokátem. K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v P., jenž je usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. 12 Co 439/2014-120, zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, i judikaturu na něj navazující, a oproti tomu na usnesení Nevyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, z nichž se podává odlišný náhled na subjekt pasivně věcně legitimovaný ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemků v hlavním městě P. jako veřejné prostranství. Rozdílnost názorů vyslovených ve vzpomínaných rozhodnutích nasvědčuje tomu, že předestřená otázka doposud nebyla jednoznačně vyřešena, a je možno vyjít i ze závěru odlišného od teze vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1127/2009. Předmětné pozemky slouží všem občanům hlavního města a rozhodování o jejich charakteru jako veřejného prostranství náleží v souladu s § 59 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P., do samostatné působnosti hlavního města P. Z příslušné obecně závazné vyhlášky přitom nevyplývá, že by předmětné pozemky byly místy, z nichž je městská část oprávněna vybírat poplatek za užívání veřejného prostranství. Taktéž údržba zeleně na daných pozemcích není zajišťována městskou části P. 10. S ohledem na předestřené je tedy možno pokládat za subjekt pozemky užívající (a tudíž i pasivně věcně legitimovaný) žalovaného, jehož povinnost vydat nabytý majetkový prospěch nelze vyloučit ani s ohledem na úvahy vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/2014. Odvolací soud tudíž přistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytknul, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž má obec v rámci územního plánování možnost vyhnout se odpovědnosti za bezdůvodné obohacení nabyté užíváním pozemků jako veřejného prostranství (v čemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a sp. zn. 33 Odo 1253/2005). Rovněž nebyly respektovány judikaturou (reprezentovanou například usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, a rozsudkem téhož soudu sp. zn. 33 Odo 396/2004) vymezené charakteristiky veřejného prostranství, mezi něž náleží předně veřejně prospěšná funkce dotčeného pozemku. Názor rozdílný od závěrů zastávaných dovolacím soudem byl odvolacím soudem vysloven i k otázce pasivní věcné legitimace, neboť v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013 či sp. zn. 28 Cdo 1127/2009 bylo dovozeno, že u ploch plnících funkci veřejné zeleně na území hlavního města je pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení nabytého jejich užíváním příslušná městská část. Dovolatel zde poukázal na rozpornost judikatury, protože v obdobných sporech byla Nejvyšším soudem přiřčena pasivní věcná legitimace hlavnímu městu P. (mimo jiné v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 561/2012, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012 a sp. zn. 28 Cdo 1265/2011). Na věc by rovněž mělo být nahlíženo pod zorným úhlem názorů vyslovených Ústavním soudem v nálezech sp. zn. I. ÚS 581/2014 a sp. zn. II. ÚS 536/14, dle nichž by omezení vlastnického práva k pozemkům užívaným jako veřejný statek mělo být kompenzováno Českou republikou. Dovolatel dále upozornil na rozpor výkonu žalovaného práva s dobrými mravy a poukázal na možnost komerčního využití dotčených pozemků, jež vylučuje možnost nabytí bezdůvodného obohacení jejich užíváním jako veřejného prostranství. Ze závěrů obsažených ve výše odkazované judikatuře se podává, že umožňuje-li obec, aby s pozemky bylo nakládáno jinak, než jako s veřejným prostranstvím, neobohacuje se na úkor jejich vlastníka. Nelze rovněž ztrácet ze zřetele, že ač se z územního plánu pro žalobkyni podávají jisté restrikce, jsou takto omezení všichni vlastníci pozemků v České republice podléhajících územnímu plánování, a není tak důvodu tento stav finančně kompenzovat. Opomenuto by nemělo být ani to, že městská část je nadána vlastní právní osobností a že v souladu s § 16 a násl. zákona č. 131/2002 Sb. je její povinností pečovat o plochy veřejné zeleně a další veřejná prostranství, přičemž není rozhodné, zda a jak tuto péči vykonává. Dotčené pozemky přitom slouží především obyvatelům okolních domů a svým významem nepřesahují danou lokalitu. Hrazení místního poplatku by pak v souladu s § 4 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, přicházelo v úvahu jen při zvláštním užívání pozemku, a je možno pochybovat, zda taková situace vůbec nastala. Podle § 9 odst. 1 vyhlášky žalovaného č. 55/2000 Sb. hl. m. P. by ovšem byl tento poplatek vybírán městskou částí, z čehož je zřejmé, že i tento aspekt hovoří pro její pasivní věcnou legitimaci. Pochybením městského soudu je dle dovolatele i to, že se náležitě nezaobíral jeho argumenty poukazujícími na vadnost úvah soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení a aplikaci § 150 o. s. ř., když mu měla být přiznána přinejmenším náhrada za zaplacený soudní poplatek z odvolání. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završil návrhem, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, eventuálně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní