28 Cdo 2527/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2527/2021 citace  Název judikátu:Spravedlivý důvod k užívání historického majetku církví třetími osobami Právní věta:I. Spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení se primárně rozumí důvod právní. O existenci spravedlivého důvodu, jenž není důvodem právním a plyne ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života, lze uvažovat jen zcela výjimečně. II. Za právní důvod pro nabytí obohacení lze zásadně označovat právní skutečnost, jež obohacenému zakládá právo, aby na úkor ochuzeného získal majetkový prospěch, respektive aby si tento majetkový prospěch podržel, případně právní normu, z níž takové oprávnění vyplývá přímo. III. Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 13 zákona č. 428/2012 Sb. nezakládala právní důvod k užívání historického majetku církví ve vlastnictví státu třetími osobami. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 10. 2021 Spisová značka:28 Cdo 2527/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2527.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 60a předpisu č. 219/2000 Sb. § 29 předpisu č. 229/1991 Sb. ve znění do 31.12.2012 § 13 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:3. 1. 2022 Publikováno ve sbírce pod číslem:62 / 2022 Anotace:Žalobkyně se po žalovaném domáhala částky 100 604 Kč coby bezdůvodného obohacení. Dne 17. 5. 2012 uzavřela žalobkyně s žalovaným k pozemkům ve vlastnictví České republiky nájemní smlouvu na dobu určitou do 31. 12. 2015. Po skončení nájemního vztahu užíval žalovaný předmětné pozemky od 1. 1. 2016 do 19. 9. 2016 bez právního důvodu. Soud prvního stupně rozsudkem vyslovil, že je nárok žalobkyně po právu. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaný byl od roku 2002 vlastníkem bytových domů umístěných na pozemcích, jež na něj nemohly být v době prodeje převedeny, neboť dotčené pozemky představovaly historický majetek církví a nakládání s nimi vylučoval § 29 zák. č. 229/1991 Sb, později pak i § 13 zák. č. 482/2012 Sb. Ke dni 19. 9. 2016 byly pozemky bezúplatně převedeny na žalovaného. Z pohledu nalézacího soudu nelze v postupu žalobkyně při vyřizování žádosti žalovaného o převedení pozemků spatřovat nepřiměřenou či svévolnou liknavost. Nalézací soud dále uvedl, že v mezidobí uzavřená nájemní smlouva na dobu určitou nebyla v rozporu s dobrými mravy a vhodně napravila nedostatek právní opory užívání pozemků. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě s nalézacím soudem shledal, že žalovaný získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, a že postup žalobkyně nesvědčí o jakékoli svévolné liknavosti či záměrném prodlužování privatizačního procesu. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož podkladě se Nejvyšší soud zabýval řešením právní otázky existence spravedlivého důvodu k užívání pozemků ve vlastnictví státu, jež byly blokovány coby historický majetek církví. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2527/2021-198 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Bytové správy Ministerstva vnitra, s. p. o., IČ 657 37 393, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1623/72, zastoupené Mgr. Michalem Holanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Na Šafránce 1771/17, proti žalovanému Bytovému družstvu Orionka 1842 – 1845, IČ 266 92 074, se sídlem v Praze 4, K Orionce 1845/4, zastoupenému JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, o 100.604 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 30/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2021, č. j. 72 Co 458/2020-166, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. 40 C 30/2019-123, vyslovil, že je nárok žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení po právu. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 100.604 Kč s příslušenstvím coby bezdůvodného obohacení, jež žalovanému vzniklo v době od 1. 1. 2016 do 19. 9. 2016 tím, že měl na pozemcích České republiky, s nimiž je příslušná hospodařit žalobkyně, umístěny bytové domy č. p. 1842–1845 v katastrálním území Modřany, obci Praha. Do 31. 12. 2015 žalovaný dotčené pozemky užíval na základě nájemní smlouvy na dobu určitou uzavřené mezi účastníky řízení dne 17. 5. 2012. Zmíněné budovy žalovaný získal v souladu s kupní smlouvou ze dne 24. 6. 2002, již sjednal s městskou částí Praha 12. Pozemky pod stavbami však na žalovaného nemohly být převedeny, neboť představovaly historický majetek církví, a nakládání s nimi tak bylo vyloučeno blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Citované ustanovení bylo od 1. 1. 2013 zrušeno derogační normou v § 21 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“); ode dne 5. 2. 2012 do dne 5. 2. 2014 byly ovšem předmětné pozemky blokovány v souladu s § 13 zákona č. 428/2012 Sb. Dne 19. 9. 2016 pak byly sporné nemovitosti bezúplatně převedeny na žalovaného. Soud konstatoval, že v postupu žalobkyně při vyřizování žádosti žalovaného o převod pozemků nespatřuje žádnou nepřiměřenou či svévolnou liknavost. Nájemní smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 17. 5. 2012 pak – oproti názoru žalovaného, jenž vůči nároku žalobkyně započetl požadavek na vrácení nájemného zaplaceného za rok 2015 – neshledal soud neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Sjednáním této nájemní smlouvy se žalobkyně chovala jako řádný hospodář a vhodně napravila nedostatek právní opory pro užívání pozemků žalovaným. Zákon č. 428/2012 Sb., přijatý dne 18. 11. 2012 a vyhlášený dne 5. 12. 2012, na platnosti smlouvy ze dne 17. 5. 2012 nemohl ničeho změnit. Soud proto dospěl k závěru, že základ žalobkyní uplatněného nároku je po právu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 72 Co 458/2020-166, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil. Odvolací soud uvedl, že právní posouzení věci obvodním soudem je přiléhavé. Žalovaný užíval pozemky ve vlastnictví České republiky i po skončení nájemního vztahu ke dni 31. 12. 2015, čímž získal bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Pro splnění kontraktační povinnosti státu ve smyslu § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), zákon žádnou lhůtu nestanovil, přičemž na základě provedených důkazů nelze říci, že by se žalobkyně v posuzované kauze dopouštěla jakékoli svévolné liknavosti, nebo dokonce úmyslného prodlužování privatizačního procesu. Dovozuje-li žalovaný, že žalobkyně svůj nárok uplatňuje v rozporu s dobrými mravy, jelikož jí § 13 zákona č. 428/2012 Sb. znemožňoval přenechat jinému k užívání majetek, který měl být předmětem církevních restitucí, není možné přehlížet, že citované ustanovení nabylo účinnosti dne 5. 12. 2012 a nebyly jím dotčeny dříve vzniklé smluvní vztahy, tedy ani nájem založený v projednávané věci smlouvou ze dne 17. 5. 2012. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný dovolání, jež pokládá za přípustné, poněvadž spočívá na dosud neřešené otázce výkladu zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 428/2012 Sb., jakož i § 2991 o. z. Dovolatel namítá, že již dne 24. 1. 2014 požádal o převod pozemků zastavěných vzpomenutými bytovými domy. Postup žalobkyně byl však „velmi, velmi liknavý“, neboť žalovanému poskytovala zavádějící informace o uplatnění restitučního nároku Arcibiskupstvím pražským a i posléze proces privatizace neúměrně prodlužovala, jak se podává z listinných důkazů předložených dovolatelem. Až s účinností ke dni 19. 9. 2016, tedy téměř 2 roky po odpadnutí zákazu nakládání s předmětným majetkem, bylo vlastnické právo k pozemkům převedeno na žalovaného. Nelze souhlasit ani se závěry soudů ohledně hodnocení důkazů, pokud jde o složitost jednání o převodu nemovitostí. Kdyby žalobkyně postupovala informovaně, profesionálně a poctivě, byla by převodní smlouva uzavřena již k 6. 12. 2014 (po ukončení blokace dle § 13 zákona č. 428/2012 Sb.) nebo případně k 1. 1. 2016 (po zániku nájmu) – ani v jednom z těchto případů by přitom žalovanému nevzniklo bezdůvodné obohacení. Dovolatel dále upozorňuje, že se