28 Cdo 2539/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2539/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2539/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2539.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Zneužívání výkonu práv a povinností Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 360a odst. 5 předpisu č. 109/1964 Sb. § 8 o. z. § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2539/2025-465 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalovaným 1) Intervega - BRILIANT, a. s., se sídlem v Brně, Kolaříkova 1497/1, identifikační číslo osoby: 41602447, 2) Patricku Požárovi, se sídlem v Brně, Kolaříkova 1497/1, identifikační číslo osoby: 12172774, oběma zastoupeným Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o zaplacení částky 205 425 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 229 C 14/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2025, č. j. 49 Co 57/2024-431, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 229 C 14/2019-362, zastavil řízení co do částky 69 529,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od 9. 3. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaných povinnosti zaplatit společně a nerozdílně částku 260 477,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 9. 3. 2019 do zaplacení (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalovaným rovným dílem k rukám jejich zástupkyně ve výši 330 272 Kč a České republice na účet Městského soudu v Brně ve výši 5 995 Kč (výroky III a IV). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla v době od 25. 3. 2016 do 31. 12. 2018 (dále také „rozhodné období“) vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je budova č. p. XY (dále „předmětná budova“), v níž se mimo jiné nachází nebytové prostory o výměře 53,94 m2 užívané (vyjma společné chodby o výměře 11,37 m2) v rozhodné době žalovanými. Výstavba předmětné budovy byla dokončena v letech 1988 až 1990, její správu následně převzalo Oděvnictví města Brna, s. p., přičemž do užívání byla předána sdruženým organizacím v lednu roku 1991, a to v souladu s hospodářskou smlouvou o sdružení prostředků na investiční výstavbu Domu služeb v Brně-Řečkovicích ze dne 12. 9. 1986 uzavřenou dle ustanovení § 360a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „hosp. zák.“). Smlouvou ze dne 19. 10. 1992 se Oděvnictví města Brna, s. p. v likvidaci, jakožto jeden z účastníků sdružené investice, zavázalo převést na žalovaného 2) svá práva a povinnosti z hospodářské smlouvy ze dne 12. 9. 1986 za úplatu ve výši 230 642 Kč. 3. V rovině právního posouzení soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 19. 10. 1992 je neplatná, neboť nedošlo k jejímu schválení všemi účastníky sdružené investice (§ 360a odst. 5 hosp. zák.). Na základě této smlouvy se tudíž žalovaný 2) nestal smluvní stranou hospodářské smlouvy ze dne 12. 9. 1986, nevzniklo mu oprávnění k bezplatnému užívání předmětné budovy, a proto ani nemohl později sdílet své užívací právo se žalovanou 1). Podotkl rovněž, že právo užívat sporné nebytové prostory v předmětné budově žalovaný 2) nenabyl ani vydržením, neboť obligační právo nelze vydržet (§ 134 odst. 1 a contrario zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“). Dovodil však, že požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo na straně žalovaných vzniknout v rozhodném období, nelze vyhovět, neboť jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a představuje zjevné zneužití práva dle ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). Akcentoval přitom, že na stát je třeba i v rovině soukromoprávní klást vyšší nároky stran jeho vědomosti o tom, jaká práva mu svědčí. 4. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výrokům II, III a IV rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 49 Co 57/2024-431, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 205 425 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 9. 3. 2019 do zaplacení; ve zbývající části výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů, a to žalobkyni ve výši 3 990,40 Kč a České republice – Městskému soudu v Brně ve výši 3 731,90 Kč (výroky II a IV). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení ve výši 2 263,10 Kč (výrok III). 5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní v rozhodné době společně užívali v předmětné budově nebytové prostory o výměře 42,57 m2 bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že i pokud by žalovaní užívali též společnou chodbu v předmětné budově o výměře 11,37 m2, bezdůvodné obohacení by takovým užíváním na jejich straně nevzniklo, neboť se nejedná o prostor sloužící pro výkon podnikatelské činnosti, který by byl standardně předmětem nájmu, nýbrž o zázemí nezbytné k provozování prostor sloužících podnikání. Odvolací soud ovšem korigoval úvahu soudu prvního stupně týkající se aplikace ustanovení § 8 o. z. Shledal, že v případě smlouvy ze dne 19. 10. 1992 se jednalo o obchodní vztah mezi podnikateli, při kterém došlo ke zmaření investice žalovaného 2) do jeho podnikatelského záměru (v důsledku neplatnosti smlouvy), nikoli však pro jednání na straně žalobkyně. Uvedl, že bylo na žalovaném 2), aby postupoval v souladu s tehdy platnou právní úpravou a zajistil si písemný souhlas všech sdružených organizací. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I, jíž byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 205 425 Kč se specifikovaným příslušenstvím) podali žalovaní (dále také „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřují v existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Mají za to, že žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných nebytových prostor žalovanými odporuje dobrým mravům. Vyjadřují totiž přesvědčení, že při posuzování otázky rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy je nutno přihlédnout k zákonodárné roli státu a k jeho postavení coby zřizovatele státního podniku, domáhá-li se stát, respektive jeho organizační složka, po soukromoprávních subjektech nároků pramenících z neplatnosti smlouvy uzavřené se státním podnikem. Vyzdvihují rovněž nepřehlednost a nevyjasněnost právní úpravy spjatou s transformací hospodářství v devadesátých letech minulého století a v souvislosti s tím kladou i druhou otázku, zda vedle počínání státu jako vlastníka předmětné budovy je při posuzování dobrých mravů „třeba zohlednit specifickou situaci přechodu z centrálně plánovaného hospodářství a privatizace státních podniků v devadesátých letech vyznačující se nepřehledností a nevyjasněností právní úpravy“. Poukazují na okolnost, že žalobkyně vlastnické právo k předmětné budově do zahájení soudního řízení o určení jejího vlastnického práva k této budově v roce 2010 nevykonávala, přičemž až v roce 2018 žalované informovala o potenciální neplatnosti smlouvy ze dne 19. 10. 1992. Upozorňují také, že uhradil-li žalovaný 2) částku za převod užívacího práva, vznikl tím nevratný majetkový prospěch státu, který byl beneficientem z likvidace tehdejšího státního podniku. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně se k dovolání žalovaných nevyjádřila. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon při