28 Cdo 2542/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2542/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 2. 2010 Spisová značka:28 Cdo 2542/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2542.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 2. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2542/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD.,  a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: h. m. P., zastoupenému advokátkou,  o zaplacení částky 316.845,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 197/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze ne 20. 11. 2008, č. j. 22 Co 355/2008-81, takto: I.  Dovolání se odmítá.  II.  Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.   O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2008, č. j. 11 C 197/2006-43, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 321.825,- Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), do částky 10.800,- Kč spolu se stanoveným úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a dále bylo ve vztahu k žalovanému rozhodnuto též o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok III.). Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako nárok z bezdůvodného obohacení získaného žalovaným plněním bez právního důvodu ve smyslu ust. § 451 odst. 1, odst. 2 obč. zák. Vzal za prokázané, že žalobce jakožto podílový spoluvlastník v rozhodnutí označených nemovitostí (zapsaných na LV č. 11 a č. 1627 pro k. ú. Slivenec) nemůže předmětné pozemky užívat k původním zemědělským účelům, a to z důvodu jejich zastavěnosti místními komunikacemi a silnicemi II. třídy ve vlastnictví žalovaného. S ohledem na skutečnost, že žalovaný uvedené pozemky takto užíval bez uzavřené nájemní smlouvy či jiného titulu, tedy aniž by za to platil odpovídající úhradu a aniž by se tak jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, nastalo u něj dle závěru soudu prvního stupně bezdůvodné obohacení, které je s ohledem na jeho věcnou pasivní legitimaci povinen vydat. Dále soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je dán i v případě, kdy část pozemku není přímo zastavěná pozemními komunikacemi, avšak nachází se uvnitř křižovatek silnic. Takto obestavěné pozemky dle závěru soudu nemohou přinést žalobci užitek, neboť třebaže jsou nezastavěné, tvoří s pozemními komunikacemi jeden celek a slouží také zprostředkovaně jejich provozu. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 22 Co 355/2008-81, změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně zaplacení částky 4.980,- Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl,                       ve zbývající části, tj. co do částky 316.845,- Kč s příslušenstvím, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud tedy po doplnění dokazování návrhu žalobce v určitém rozsahu nevyhověl, a to v případě těch nezastavěných částí pozemků, na něž navazují některé pozemky ve spoluvlastnictví žalobce. Jelikož bylo v daném případě zjištěno, že žalobce k těmto nemovitostem přístup má, bylo na místě přijmout závěr, že mu nic nebrání tyto díly využívat spolu s jeho pozemky, a že je tudíž v tomto rozsahu jeho nárok neoprávněný. V ostatním se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, odkázal i na jeho skutková zjištění a ve zbývající části výroku I. tento rozsudek potvrdil jako věcně správný. Proti rozhodnutí odvolacího soudu (pouze proti potvrzující části výroku o věci samé a proti nákladovým výrokům) podal žalovaný dovolání. Namítá, že právní názor odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o bezdůvodném obohacení vzniklém na jeho straně je v rozporu s hmotným právem. K tomu zejména uvádí, že v dané věci soudy obou stupňů vůbec neuvedly, v čem spočívá majetkový prospěch žalovaného, který je nutnou podmínkou pro shledání existence bezdůvodného obohacení. Dále mimo jiné poukazuje  na skutečnost, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalovaného a Městské části P. – S., tedy subjektu, který užívá předmětné pozemky na úkor žalobce. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že předmětné pozemky neužívá a tyto mu nepřináší žádný užitek, a proto je v tomto směru dle jeho názoru chybný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Zmiňuje rovněž skutečnost, že pokud jde o vymezený obestavěný prostor, tento je volně přístupný, což se týká též nezastavěných pozemků. Usuzuje tak na evidentní možnost žalobce užívat specifikované pozemky k nejrůznějším účelům. Dále zmiňuje změnu posuzované výměry dvou pozemků odvolacím soudem, rozdílnost rozhodování odvolacích soudů v obdobných sporech a to, že  pozemky nebyly zastavěny jeho osobou. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Považuje tvrzení žalovaného o možnosti užívání předmětných pozemků žalobcem za nesprávné. Tvrdí, že vybudováním pozemních komunikací pozbyl možnosti vymezené pozemky v plné míře jako vlastník užívat, byť zde zůstala jistá nepatrná a prakticky nehodnotná možnost jejich užívání. Dále uvádí, že není vůbec rozhodné, kdo pozemky v jeho vlastnictví zastavěl a kdy se tak stalo. Rozhodující je dle jeho mínění okolnost vlastnictví stavby v určitém časovém období a bezdůvodné užívání zastavěného pozemku vlastníkem stavby v tomto období. Navrhl tudíž, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl s ohledem na jeho nepřípustnost, případně pro nedůvodnost zamítl.   Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla žalovaným dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)  a odst. 3 o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod lze pak podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínky přípustnosti však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalovaného nesplňuje. Za problém zásadního právního významu nelze totiž považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými jak v předmětném dovolání, tak v posuzovaném rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudkem  ze dne 11. 11. 2009, č. j. 28 Cdo 2056/2009-189, v obdobném sporu dospěl k závěru, že městská část h. m. P. není subjektem vlastnického práva k věci, neboť ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb., nyní § 19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o h. m. P., hovoří pouze o právu městských částí k hospodaření se svěřeným majetkem h. m. P. Skutečnost, že silnice byly rozhodnutím příslušných orgánů žalovaného podle § 19 odst. 1 zákona o h. m. P. svěřeny do správy městské části, nemůže na městskou část přenést pasivní legitimaci v předmětném sporu za situace, kdy je pasivní legitimace založena na vlastnictví pozemní komunikace. Námitce žalovaného, že pasivní věcná legitimace není dána na jeho straně, nýbrž na straně Městské části P. – S., tak nelze přisvědčit. V této souvislosti nelze přehlednout ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, jímž bylo rozhodnuto v obdobném sporu (s téměř totožnými dovolacími námitkami) a na něž  (závěry v něm uvedené) dovolací soud rovněž odkazuje. Dále Nejvyšší soud připomíná, že zcela totožnou námitku rozdílného rozhodování odvolacích soudů (i s poukazem na shodná rozhodnutí Městského soudu v Praze) uplatnil dovolatel i ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 181/2009 a s touto námitkou se Nejvyšší soud již přiléhavě vypořádal v níže zmíněném rozhodnutí ze dne 14. 10 2009. Dovolací soud se neztotožňuje ani s dalšími s námitkami dovolatele týkajícími se požadavku žalobce na v