28 Cdo 2638/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2638/2025-615 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36, proti žalovanému: Jednota Teplice, družstvo, IČ 000 32 107, se sídlem v Teplicích, Zemská 818, zastoupenému Mgr. Josefem Karnoubem, advokátem se sídlem v Bílině, 5. května 213/4, o 112.777,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 111 C 27/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. května 2025, č. j. 8 Co 328/2024-582, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 29. 9. 2023, č. j. 111 C 27/2019-489, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2024, č. j. 111 C 27/2019-494, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 116.127 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zatímco do 426.807 Kč i zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu (výroky III–VI). Soud zjistil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 491/1 v katastrálním území Teplice – Řetenice. Žalovaný je naproti tomu vlastníkem stavby č. p. 436, jež se na předmětném pozemku nachází. Jelikož pro umístění zmiňované stavby na sporném pozemku není dán právní důvod, získává žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Za bezpředmětnou pokládal okresní soud námitku, že stavba č. p. 436 zabírá jen část řečeného pozemku, poněvadž bylo prokázáno, že zbývající část pozemku s uvedenou stavbou funkčně souvisí. Žalobkyni proto přísluší za celý pozemek náhrada ve výši obvyklého nájemného, jež soud vyčíslil s pomocí znaleckého posudku. K argumentu žalovaného, že znalecký ústav nepostupoval s náležitou odborností, když při použití porovnávací metody nevycházel pouze z vhodných pozemků nacházejících se na území města Teplice, ale též z nemovitostí v obvodu dalších měst v severních Čechách, odvětil okresní soud, že znalecký ústav svůj postup náležitě vysvětlil a zdůvodnil. Za období do 13. 8. 2016 bylo ovšem právo žalobkyně promlčeno, a v tomto rozsahu proto okresní soud žalobu zamítl. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 5. 2025, č. j. 8 Co 328/2024-582, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I napadeném odvoláním žalovaného „změnil“ (ve skutečnosti částečně potvrdil) tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 112.777,43 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu před soudy obou stupňů (výroky II–VIII). Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu první instance, znaleckému ústavu nicméně uložil reflektovat čtyři další žalovaným označené pozemky na území Teplic, případně zdůvodnit jejich nepoužitelnost. Znalecký ústav tomuto požadavku vyhověl v dodatku ke svému posudku, kde rovněž předestřel několik variant vyčíslení obvyklého nájemného. Krajský soud byl pak se znaleckým ústavem ve shodě, že nejvhodnější je využít variantu, která zahrnuje též pozemky na území jiných měst, než jsou samotné Teplice. Znalecký posudek ve znění dodatku podle názoru odvolacího soudu náležitě vypořádává všechny námitky účastníků, je přesvědčivý a splňuje zadání, pročež je použitelný pro vyčíslení obvyklého nájemného za užívání pozemku parc. č. 491/1 žalovaným. Z provedeného dokazování je dále zjevné, že předmětný pozemek není sice budovou zastavěn zcela, avšak na přímo nezastavěných částech se nachází předzahrádka či terasa, pročež je jejich funkční souvislost se stavbou dostatečně doložena. Bezdůvodné obohacení bylo tudíž namístě vypočíst z celé výměry zmiňovaného pozemku. Skutečnost, že upravené nájemné, k němuž znalecký ústav ve výsledku dospěl, je mírně nižší než to, které bylo zjištěno v řízení před soudem prvního stupně, se pak promítla do částečné změny napadeného rozsudku v odvoláním dotčeném výroku I. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (formálně sice do všech výroků, obsahově však toliko do té části výroku I, jíž odvolací soud fakticky potvrdil rozhodnutí soudu první instance ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 112.777,43 Kč s příslušenstvím) podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, jak se určuje majetkový prospěch vzniklý užíváním cizí věci bez právního důvodu, neboť náhradu nepoměřoval s obvyklou hladinou nájemného za užívání obdobných věcí v daném místě a čase. 4. Dovolatel míní, že Krajský soud v Ústí nad Labem pochybil, pakliže vycházel z ocenění, jež reflektovalo náhradu za užívání věcí nacházejících se na území jiných statutárních měst v Ústeckém kraji, poněvadž každé z nich má odlišný charakter, což se promítá do různé výše obvyklého nájemného. Dle názoru dovolatele představovala druhá znaleckým ústavem nabídnutá varianta, vycházející jen z pozemků na území Teplic, dostatečně reprezentativní vzorek, a nebylo proto důvodu přistoupit ke srovnávání i s jinými městy. 5. Žalovaný dále poukazuje na skutečnost, že pozemek parc. č. 491/1 není budovou zastavěn zcela a že se na jeho části nachází předzahrádka a terasa. V rozhodném období jej tudíž užíval pouze v míře determinované dispozicemi stavby č. p. 436, zatímco zbytek pozemku využívaly jiné subjekty jako veřejné prostranství. Tato nezastavěná plocha přitom není nezbytná k užívání předmětné stavby a netvoří s ní jeden funkční celek. Z nastíněných důvodů navrhuje zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Současně navrhuje odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. 6. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež navrhla jeho odmítnutí. 7. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání v projednávané věci není přípustné. 11. První z otázek, jež žalovaný nastoluje, se týká správného postupu při vyčíslování bezdůvodného obohacení v případě užívání pozemku umístěním stavby bez právního důvodu. 12. Podle dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu je protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 o. z.) i stav, v němž je pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž za to čehokoliv hradí, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšuje, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Obohacený přirozeně není v podobných situacích schopen prospěch spočívající ve výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 2999 o. z.). Výše náhrady se zde pak poměřuje peněžní částkou, která odpovídá úplatám poskytovaným obvykle v daném místě a čase za právo věc užívat, zpravidla formou nájmu, a již by nájemce byl povinen hradit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným aktuální stav užívané věci (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2183/2021, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, a ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 332/2023). 13. Tuto rozhodovací praxi odvolací soud zřetelně respektoval, neboť s pomocí znaleckého posudku zjišťoval, jaké nájemné se hradí v daném místě a čase za užívání pozemků obdobných tomu, na němž se nachází stavba ve vlastnictví žalovaného. Dovolatelovy námitky vůči postupu, jenž v projednávané věci vedl ke zjištění hodnoty obvyklého nájemného, zejména jeho výtky vůči vzorku pozemků srovnávaných s pozemkem parc. č. 491/1 za účelem vyčíslení hodnoty práva posléze uvedenou nemovitost užívat, mají pak zřetelně skutkový charakter a upínají se k hodnocení provedených důkazů, jež v