28 Cdo 265/2022 – Nejvyšší soud

28 Cdo 265/2022-165 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově, se sídlem v Broumově, Klášterní 1, identifikační číslo osoby: 48648884, zastoupeného Mgr. Martinou Zikmundovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 28/1, za účasti: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, o vydání nemovité věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj, ze dne 11. června 2020, č. j. 138047/2014/514365/R26996, SPU 074797/2020/114/Jed, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 30/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2021, č. j. 4 Co 300/2020-124, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit Lesům České republiky, s. p., náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 16 C 30/2020-80, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj, ze dne 11. 6. 2020, č. j. 138047/2014/514365/R26996, SPU 074797/2020/114/Jed, tak, že žalobci bude vydán pozemek parc. č. 1083 v katastrálním území Žďár nad Metují – dále „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“ (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit Lesům České republiky, s. p., – dále „další účastník řízení“ – náklady řízení ve výši 1 359 Kč (výrok II.). 2. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 4 Co 300/2020-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit dalšímu účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II.). 3. Soudy obou stupňů vyšly v řízení z těchto pro věc významných skutečností: - rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj, ze dne 11. 6. 2020, č. j. 138047/2014/514365/R26996, SPU 074797/2020/114/Jed, vydaným ve smyslu ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), nebylo vyhověno žádosti žalobce jako oprávněné osoby podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. o vydání předmětného pozemku, - pozemek je v katastru nemovitostí veden jako ostatní plocha se způsobem využití ostatní komunikace a nachází se na něm asfaltová cesta vedoucí nejen k lesům ve vlastnictví žalobce, ale též ke kiosku, k areálu srubové osady Ostaš a k rodinnému domu, a takto je také využíván, - na tento pozemek navazuje lesní cesta bez asfaltového povrchu v porostu lesa. 4. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 2 písm. b) a ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž dospěl k závěru, že předmětný pozemek není zemědělskou nemovitostí (lesní cestou trvale určenou k plnění funkcí lesa), neboť slouží jako veřejně přístupná komunikace pro přístup třetích osob k jejich nemovitostem. Lesní cesta, jíž by bylo možné podřadit pod režim ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., na předmětný pozemek navazuje. Vzhledem k charakteru pozemku pak dovodil, že v poměrech projednávané věci mělo být postupováno ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 428/2012 Sb. a nikoliv podle ustanovení § 9 citovaného zákona. Dále, dle názoru soudu prvního stupně, by nebylo možné předmětný pozemek žalobci vydat ani pro existenci zákonné překážky vyplývající z ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť slouží jako jediná přístupová komunikace k nemovitostem ve vlastnictví třetích osob, je tudíž částí pozemku, která bezprostředně souvisí se stavbou, a je nezbytná k jejímu užívání. 5. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež částečně verifikoval na základě fotodokumentace založené ve spise, dospěl k závěru, že předmětný pozemek je zemědělskou nemovitostí, neboť představuje přístupovou cestu k lesu, a je tudíž ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, součástí lesního půdního fondu. Shodně se soudem prvního stupně však dovodil existenci překážky pro vydání pozemku žalobci podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Vysvětlil, že pozemek slouží jako přístupová komunikace k areálu srubové osady Ostaš a takto je i využíván, přičemž pro úvahy o možné naturální restituci pozemku není rozhodné, zda a jakým způsobem je upraven jeho povrch. V situaci, kdy předmětný pozemek je volně přístupný (není zřízena žádná technická překážka pro jeho veřejné užívání), a jako komunikace je také využíván, by oprávněné osobě zůstalo v případě jeho vydání zachováno jen tzv. holé vlastnictví, oprávněná osoba by nemohla plně realizovat oprávnění plynoucí z vlastnického práva a využívat pozemek způsobem odpovídajícím účelu restitucí. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1789/2019 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15 (tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), odvolací soud uzavřel, že naturální restituce předmětného pozemku je z výše uvedeného důvodu při zohlednění širšího interpretačního a aplikačního rámce ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vyloučena. Doplnil současně, že pro přijetí tohoto závěru je nerozhodné, zda se na pozemku nachází stavba v občanskoprávním slova smyslu či nikoliv. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání maje je ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.) za přípustné pro zodpovězení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pro řešení otázky, která již byla dovolacím soudem vyřešena, ale v poměrech projednávané věci by měla být posouzena jinak. Současně má za to, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a dále že odvolací soud pochybil, jestliže při přijetí jiného závěru o charakteru předmětného pozemku rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení. 7. Žalobce rozsudku odvolacího soudu vytýká, že odvolací soud dospěl k závěru o zastavěnosti pozemku v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (žalobce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4046/2007, nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, rozsudek ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, rozsudek ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, či usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4487/2014). Připouští sice, že předmětný pozemek je částečně tvořen drolícím se asfaltem a že se může jednat o veřejně přístupnou komunikaci, avšak upozorňuje, že účelové komunikace nejsou stavbami ve smyslu občanského práva, jsou součástmi pozemků, a proto nemůže být dána překážka pro jejich vydání ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Žalobce dovozuje, že pozemek, jenž představuje účelovou pozemní komunikaci (jako v předmětné věci), svým charakterem nepřekáží jeho využití coby lesní cesty. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21 (bod 24 odůvodnění), argumentuje tím, že odvolací soud nepřihlédl k tam formulované tezi o interpretaci právního předpisu způsobem co možná k oprávněné osobě nejvstřícnějším. Bez ohledu na to, že se jedná o účelovou pozemní komunikaci, se podle žalobce současně jedná o lesní cestu nezbytnou pro obhospodařování lesních pozemků v jeho vlastnictví. 8. Žalobce má dále za to, že by dovolací soud měl v poměrech projednávané věci odlišně od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1789/2019, hodnotit otázku nabytí holého vlastnictví oprávněnou osobou a znovu posoudit, zda blíže neurčený zájem veřejnosti na užívání pozemku lze povýšit nad právo restituenta na vrácení historického majetku. Má za to, že názor vyjádřený v citovaném usnesení dovolacího soudu byl překonán v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21. Domnívá se rovněž, že pojem holé vlastnictví nelze shodně aplikovat v případech, kdy práva vlastníka jsou absolutně potlačena (pro srovnání žalobce poukazuje na obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2