28 Cdo 2719/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2719/2024-485 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) D. K., a b) J. M., oba zastoupeni Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 390/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 2024, č. j. 10 Co 45/2024-454, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 2024, č. j. 10 Co 45/2024-454, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 10 Co 45/2024-454, rozsudek Okresního soudu v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 12. 2023, č. j. 3 C 390/2022-392, potvrdil ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků v k. ú. XY, XY, XY, XY a XY na žalobce, a změnil jej toliko ve výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), přičemž žalovaná eviduje restituční nároky žalobců na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež jim pro zákonné překážky nebylo lze vydat (§ 11 odst. 1 zákona o půdě), jako vypořádané (dílem poskytnutím náhradních pozemků, dílem poskytnutím finanční náhrady a dílem postoupením nároků). Respektuje nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) v situaci, kdy v řízení nebyl zjištěn jednoznačný projev vůle žalobců vzdát se zbývajících (finančním plněním případně nevypořádaných) restitučních nároků, dovodil, že jejich nároky poskytnutím finanční náhrady zcela nezanikly. Vzdor tomu, že žalovaná od listopadu 2020 disponovala znaleckým posudkem Ing. Bureše (vyhotoveným ve věci M. S., odvozujícího své restituční nároky od totožného odňatého rodového majetku jako žalobci), nasvědčujícím tomu, že pozemky odňaté právnímu předchůdci žalobců byly nesprávně oceňovány jako zemědělské, ačkoliv měly být oceněny jako stavební, uzavřel však odvolací soud, že ve vztahu k žalobcům, kteří se přecenění začali domáhat teprve po uplynutí téměř dvaceti let a po roce 2005 se s nyní uplatňovanými restitučními nároky nepřihlašovali do veřejných nabídek pozemků, se žalovaná liknavě ani svévolně nechovala. Žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k bezúplatnému převodu žalobci specifikovaných pozemků proto zamítl. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobci podali dovolání. Předestřeli otázku, zda žalovaná postupovala při uspokojování jejich restitučních nároků liknavě a svévolně. Měli za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1748/2022, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, a ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3122/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Namítali, že odvolací soud náležitě nezohlednil své zjištění, že od listopadu 2020 žalovaná poté, co se seznámila se znaleckým posudkem Ing. Bureše, vědomě evidovala restituční nárok žalobců v nesprávné výši. Vytýkali též, že odvolací soud porušil zásadu rovnosti oprávněných osob v příbuzenském vztahu tím, že za téměř totožných skutkových okolností rozhodl ve věci žalobců odlišně než ve věci restitučního nároku jejich příbuzného M. S. Odkazovali přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, publikovaný pod č. 230/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, publikovaný pod č. 217/2024 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, publikovaný pod č. 127/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vytýkali konečně, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení při hodnocení cesse části restitučních nároků na třetí osoby a neodůvodnil, proč při zjišťování okolností rozhodných z hlediska tohoto posouzení neprovedl některé žalobci navržené důkazy. Odkazovali přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, publikovaný pod č. 37/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky, zda postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců nesl znaky liknavosti a svévole, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). 5. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu ve vztahu k nastolené otázce liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučních nároků dovolatelů nepodávají. Vytýkají-li dovolatelé vady řízení (neprovedení důkazů, jednoinstančnost řízení) při posuzování důsledků postoupení části restitučních nároků na třetí osoby, dlužno uvést, že zamítavý rozsudek odvolacího soudu na uvedených konkluzích založen není (žaloba nebyla odvolacím soudem zamítnuta z důvodu převodu restitučních nároků dovolatelů na třetí osoby, nýbrž z důvodu nedostatku liknavosti a svévole v počínání žalované), pročež vytýkané vady nemohly mít vliv na správnost rozhodnutí o věci. 6. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. 7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 8. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (reflektující i rozhodování Ústavního soudu – jak je uvedeno dále) je ustálena v závěru, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí „jiného“ zemědělského pozemku dle zákona o půdě je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. V případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu České republiky a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, odkazovaný dovolateli, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). 10. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postup