28 Cdo 2729/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2729/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 9. 2018 Spisová značka:28 Cdo 2729/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2729.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Rybník Pozemkový úřad Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. § 11 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. § 6 předpisu č. 503/2012Sb. § 2 písm. c) předpisu č. 99/2004Sb. § 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2729/2018- ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. G., B., b) L. H., P., c) D. D., R., d) M. K., P., e) J. J., P., a f) J. B., B., všech zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 816/4, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 184/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2018, č. j. 15 Co 51/2018-311, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2018, č. j. 15 Co 51/2018-311, v části výroku I. o věci samé, pokud jím byla potvrzena část výroku I. rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 12. 2017, č. j. 3 C 184/2016-277, jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. o výměře 5.197 m2 (vodní plocha - vodní nádrž umělá) v k. ú. S. u T., zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště T., pro k. ú. S. u T., obec S., do podílového spoluvlastnictví žalobců, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 12. 2017, č. j. 3 C 184/2016-277, v části výroku I., jíž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu označeného pozemku do podílového spoluvlastnictví žalobců, a v závislých výrocích II. a III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Tachově - poté co usnesením ze dne 25. 11. 2016, č. j. 3 C 184/2016-23, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2017, č. j. 14 Co 38/2017-37, pravomocným dne 27. 1. 2017, bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byla žalované zakázána dispozice mimo jiné s pozemky parc. č. o výměře 97.070 m2 (trvalý travní porost), zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště T. pro k. ú. a obec R., a parc. č. o výměře 5.197 m2 (vodní plocha - vodní nádrž umělá) v k. ú. S. u T., zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště T., pro k. ú. S. u T., obec Stráž - výrokem I. rozsudku ze dne 7. 12. 2017, č. j. 3 C 184/2016-277, nahradil projev vůle žalované k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu označených pozemků jako náhradních (§11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“) za pozemky, jež nelze žalobcům vydat (§ 11 odst. 1 zákona o půdě), do jejich podílového spoluvlastnictví, a to tak, že nabyvatel a) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 189241/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků, nabyvatel b) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 48230/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků, nabyvatel c) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 52033/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků, nabyvatel d) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 9327/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků, nabyvatel e) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 9327/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků, a nabyvatel f) nabývá do svého vlastnictví podíl o velikosti id. 21148/329306 z celku ve vztahu ke každému z převáděných pozemků; dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 151.124,16 Kč (výrok II.) a „na účet ČS státu Okresního soudu v Tachově“ na nákladech státem zálohovaných částku 6.552,- Kč (výrok III.). K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 15 Co 51/2018-311, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 29.766,- Kč advokátovi Mgr. Lukáši Hegnerovi (výrok II.). Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je ve výroku o věci samé založeno na závěru, že postup žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců na vydání náhradních pozemků byl liknavý, neboť v letech 1992 až 2007, kdy byla průběžně vydávána rozhodnutí ve správním řízení, nebyly jejich nároky zcela uspokojeny za situace, kdy žalované byla jejich výše známa, v důsledku čehož jsou naplněny předpoklady pro jejich uspokojení způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (§ 11a zákona o půdě). Poukázal na to, že žalobci mají dosud ne zcela vypořádané nároky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, a to žalobkyně a) na základě rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích z roku 1994 a z roku 1998 a ze smlouvy o postoupení pohledávky z roku 1995, žalobce b) na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z roku 2014 a rozhodnutí Okresního úřadu v Mladé Boleslavi z roku 1992, žalobkyně c) na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z roku 2014 a rozhodnutí Okresního úřadu v Mladé Boleslavi z roku 2004, a žalobce f) na základě usnesení Městského soudu v Brně z roku 2009 a rozhodnutí Pozemkového úřadu z roku 2006. Přitom žalovaná v řízení nevyvracela tvrzení žalobců, že žalobkyně a) se účastnila nejméně deseti veřejných nabídek k uspokojení jejích nároků, přičemž uváděla i konkrétní pozemky, které byly jejich předmětem, že žalobce b) se účastnil nejméně tří veřejných nabídek, přičemž konkrétně uvedl pozemky, jichž se týkaly, že žalobkyně c) se taktéž účastnila dvou veřejných nabídek, jež konkretizovala, a že žalobce f) se zúčastnil nejméně šestnácti veřejných nabídek, přičemž popsal, jakých pozemků se týkaly. Odvolací soud uzavřel, že při srovnání délky trvání restitučních nároků žalobců a jejich stále neuspokojených nároků s připomenutím povinností žalované, jak jsou vyjádřeny v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 855/2010, lze bez pochyby dospět k závěru, že žalovaná neučinila vše potřebné pro to, aby žalobci mohli své nároky uspokojit z veřejných nabídek takového rozsahu a kvality, které by vytvořily oprávněným restituentům vhodné prostředí pro uspokojení jejich nároků. Svým povinnostem tedy žalovaná nedostála, a pokud žalobci vedeni zásadou vigilantibus iura uplatnili své nároky žalobou u soudu, lze jejich postup akceptovat. Ohledně uspokojování restitučních nároků žalobců d) a e) odkázal odvolací soud na jeho rozhodnutí ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 15 Co 134/2017, v němž se „zcela pregnantně vyjádřil ke způsobu, jakým žalovaná přistupuje k uspokojování těchto nároků“. Námitky žalované, že pozemek parc. č. v k. ú. S. u T. je nepřevoditelný z důvodu, že se jedná o část vodní plochy rybníka, která je fakticky nevyužitelná pro jakékoliv zemědělské hospodaření, že součástí pozemku není žádné technologické zařízení ovlivňující stav vody v rybníce, a je tak zcela mimo vůli vlastníka takového pozemku, zda v něm voda je či není, a zda v něm lze alespoň chovat ryby či jiné živočichy či nikoliv, a že žalobci by tak nemohli vykonávat komplex práv tvořících obsah vlastnického práva, a zůstalo by jim pouze tzv. holé vlastnictví (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15), které uplatnila již před soudem prvního stupně, jakož i v odvolání, považoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za účelovou (až absurdní), jelikož žalovaná běžně nabízela ve veřejných nabídkách pozemky stejného druhu, a není tedy žádného důvodu, proč by žalobcům nemohl být tento nárokovaný pozemek vydán. Tvrdila-li žalovaná dále, že vodní dílo či jeho část nelze restituenty užívat, pak odvolací soud zaujal názor, že vodní dílo není v daném případě veřejným statkem, tedy pozemkem, který by z důvodu veřejného užívání nebyl pro žalobce využitelný (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I