28 Cdo 2736/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2736/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 1. 2012 Spisová značka:28 Cdo 2736/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2736.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Dědické řízení Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 460 obč. zák. § 13 předpisu č. 82/1998Sb. § 18 předpisu č. 58/1969Sb. § 175x o. s. ř. § 47 předpisu č. 95/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 1. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2736/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) L. Š., b) J. Š.-S., zastoupených JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, a c) JUDr. I. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o částku 1,774.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 33/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2009, č. j. 35 Co 177/2009-62, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, č. j. 35 Co 177/2009-62, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2008, č. j. 18 C 33/2008-32, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2009, č. j. 18 C 33/2008-50, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 18 C 33/2008-32, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2009, č. j. 18 C 33/2008-50, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby bylo žalované uloženo zaplatit jim společně a nerozdílně částku 1,774.050,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobci vymezili jako náhradu škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Státního notářství v Benešově a Okresního soudu v Benešově. Státní notářství v Benešově ve svém rozhodnutí ze dne 17. 10. 1988, sp. zn. D 1215/88, i Okresní soud v Benešově v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. D 1237/2001, zaměnily majetek (pozemky) S. Šl. narozeného X a zemřelého X a jeho čtyř sourozenců za majetek MUDr. S. Š. narozeného X a zemřelého X. Na základě těchto rozhodnutí byly pozemky S. Šl. nar. 1. 10. 1915, jež měly náležet žalobcům jako jeho dědicům, přiřknuty dědičce po MUDr. S. Š. nar. X, jež je posléze prodala městu Kolín. Kupní cenu, jež za tyto pozemky usnesením o dědictví určená dědička obdržela, žalobci nyní požadovali jako náhradu škody jím vzniklé nesprávným úředním postupem v dědickém řízení. Obvodní soud posoudil žalovaný nárok s ohledem na časovou účinnost příslušných předpisů podle ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, v části, jaké se týkal pochybení státního notářství, a podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v části, v jaké se týkal pochybení soudu. Shledal, že žalobci se mýlí, domáhají-li se svého nároku z titulu nesprávného úředního postupu státního notářství a soudu, jelikož z jejich tvrzení i provedeného dokazování je zřejmé, že se domáhají náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. V tomto ohledu zde však absentuje oběma předpisy vyžadovaná podmínka důvodnosti takovéhoto nároku – zrušení nezákonného rozhodnutí. Nebylo-li příslušným soudem v dědickém řízení rozhodnuto, že rozhodnutí vydaná státním notářstvím a soudem v dědickém řízení jsou nezákonná, nelze se domáhat ani náhrady škody jimi způsobené. Obvodní soud dále připomněl, že pro nápravu chybného postupu v dědických věcech existují v právním řádu jiné instituty – žalobci se mohou domáhat opětovného projednání dědictví po S. Šl., zemřelému v roce 1965, případně určení vlastnictví S. Šl. k pozemkům ke dni jeho smrti, nebo mohou chtít vyplacení kupní ceny po osobě, jež byla nesprávnými rozhodnutími označena za dědičku. Není zde však důvodu, pro nějž by žalobcům měla být žalovaná částka vyplacena z titulu náhrady škody dle výše uvedených předpisů, na čemž nemůže nic změnit ani duplicitní zápis v katastru nemovitostí ve prospěch S. Šl. zemřelého v roce 1965. Soud tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 22. 9. 2009, č. j. 35 Co 177/2009-62, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zhodnotil jako správnou úvahu soudu prvního stupně o nutnosti spor posoudit s ohledem na časovou působnost příslušných předpisů částečně dle zákona č. 82/1998 Sb. a částečně dle zákona č. 58/1969 Sb. Uvedl dále, že s ohledem na to, že pochybení při vedení dědického řízení se projevilo v obsahu a závěru vydaných rozhodnutí, je možno zvažovat případné právo na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí. Ta by ovšem přicházela v úvahu pouze za situace, že by byla tato rozhodnutí pro nezákonnost zrušena. I v případě, že by tato podmínka byla splněna, nebyli by žalobci aktivně legitimováni ve sporu o náhradu škody z nezákonného rozhodnutí, neboť právo na náhradu škody mají jen účastníci předmětního řízení a ti, s nimiž nebylo jako s účastníky jednáno, ač s nimi jednáno být mělo. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci však účastníky dědického řízení po MUDr. S. Š. být neměli. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně je tedy třeba považovat za věcně správný. Odvolací soud dále dodal k námitkám týkajícím se nápravy pochybení v dědickém řízení, že v daném případě nelze osobu, jíž byly pozemky rozhodnutím příslušných orgánů o dědictví přiznány, považovat za nepravou dědičku, neboť nepravým dědicem je osoba, jež nabyla majetek z dědictví, aniž by byla řádným dědicem, nikoliv osoba, jež získala věc, jež do dědictví nepatří. Za daných okolností se tedy neuplatní ustanovení § 485 a § 486 obč. zák., ale může se uplatnit klasická vlastnická žaloba ve smyslu § 123 a násl. obč. zák. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Žalobkyně a) a žalobce b) ve společně podaném dovolání označili napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť dle nich řeší otázku dovolacím soudem doposud dostatečně nevyřešenou. Dle dovolatelů vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí z nesprávného posouzení ochrany vlastnického práva dle § 123 a násl. obč. zák. S. Šl. nar. X, respektive jeho pravých dědiců. Závěru odvolacího soudu v tomto směru dovolatelé vytkli, že z něj není zřejmé, o vlastnictví k jakému majetku a ochranu před kým má na mysli. Pozemky jejich právního předchůdce byly přiřčeny dědičce po jiné osobě, jež je prodala dalšímu subjektu, jenž je opět prodal dále. O těchto osobách nelze tvrdit, že by zasahovaly do vlastnického práva zůstavitele, a žalobci tak po nich nemohou oprávněně požadovat vydání těchto pozemků, jak se domnívá odvolací soud. Vlastnickému právu dovolatelů by se mělo dostat ochrany právě před nekvalifikovanými zásahy zmiňovaných státních orgánů, jejichž přičiněním bylo vlastnické právo pravého zůstavitele, tj. S. Šl. nar. X, a jeho dědiců porušeno a podstatně zmenšeno. K pochybení došlo bez vědomí dovolatelů, jež se tudíž proti těmto zásahům nemohli jakkoliv bránit. Dovolatelé nebyli účastníky dědických řízení, v nichž došlo k zásadnímu pochybení, a nemohli tak svými návrhy přivodit změnu nebo zrušení nesprávných rozhodnutí o dědictví. Státní orgány porušily svou povinnost učinit úkon a vydat rozhodnutí v dědickém řízení po zůstaviteli S. Šl. nar. v době, kdy dodatečně vyšel najevo majetek zůstavitele, kterým jsou předmětné nemovitosti. Na základě nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že nebylo v dědickém řízení po tomto zůstaviteli o jeho majetku rozhodnuto, nabyli majetek v jiném dědickém řízení dědicové jiného zůstavitele – S. Šl. nar. X. Okolnost, že dovolatelé nebyli účastníky tohoto řízení, jim bránila zvrátit jeho výsledek. Dovolatelé odmítli názor odvolacího soudu, dle nějž nemohou být odškodněni z důvodu nesprávného úředního postupu. K důkazu předložené listiny dokládají, že do dědického řízení po MUDr. S. Š. nar. X byly zahrnuty i pozemky, jež mu nikdy nepatřily, soudy tedy pochybily, nevydaly-li rozhodnutí ohledně dodatečně najevo vyšlého majetku S. Šl. nar. X. V dědických řízeních nebyly zjišťovány příslušné nabývací tituly a rozhodné údaje obou zůstavitelů, což je třeba považovat za jednoznačné pochybe