28 Cdo 2750/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2750/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2012 Spisová značka:28 Cdo 2750/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2750.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhradní pozemek Prekluze Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř. § 13 odst. 7 předpisu č. 229/1991Sb. čl. VI předpisu č. 253/2003Sb. čl. VI předpisu č. 178/2006Sb. § 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 7. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2750/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. J. S., bytem B., proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení práva na převod náhradního pozemku, event. zaplacení peněžité náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 2/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011, č. j. 35 Co 534/2010-186, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011, č. j. 35 Co 534/2010-186, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. dubna 2010, č. j. 6 C 2/2006-153, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že „žalobce má právo na převod náhradních pozemků od státu v hodnotě 3.324.736,50 Kč v souladu a za podmínek ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., eventuelně že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradní plnění ve výši 3.324.736,50 Kč“. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce jako postupník uzavřel dne 1. 8. 1997 s postupiteli JUDr. E. K., M. S. a E. R. smlouvu, jíž získal pohledávky na poskytnutí náhrady za pozemky, které podle rozhodnutí pozemkového úřadu nelze oprávněným osobám pro zákonem stanovené překážky vydat (rozhodnutí Okresního úřadu v Rokycanech, pozemkového úřadu ze dne 24. 11. 1997, sp. zn. PÚ 1188/92, a rozhodnutí ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. PÚ 1188/92). Z pohledávek, jež činí celkem 5.850.120,50 Kč, byl žalobce do 31. 12. 2005 uspokojen toliko co do částky 2.525.384,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně – jenž označil postupní smlouvu za neplatnou – odvolací soud uzavřel, že žalobce se stal věřitelem pohledávek na poskytnutí náhradních pozemků (§ 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), dospěl však k závěru, že na požadovaném určení práva nemá naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), mohl-li – v případě liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – požadovat vydání konkrétních pozemků. Vedle toho odvolací soud uzavřel, že neuspokojené právo žalobce na převod náhradních pozemků tak či onak zaniklo k 31. 12. 2005 podle článku VI zákona č. 253/2003 Sb. (podle ustanovení o tzv. restituční tečce), jelikož žalobci – který právo nabyl jeho postoupením – neprospívá ani plenární nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, jímž bylo ustanovení o restituční tečce zrušeno toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům, ba ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, 28 Cdo 921/2007 a 28 Cdo 1236/2008, jež jsou rozhodnutí „pouze tříčlenného senátu, zatímco závěr Ústavního soudu je závěrem jeho pléna“. Žalobci tudíž – podle odvolacího soudu – vznikl nárok na peněžitou náhradu za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, dle něhož výzva musí být doručena pozemkovému fondu nejpozději do 6 měsíců od uplynutí lhůty pro převod pozemku, jinak právo na peněžitou náhradu zanikne. Tato lhůta podle odvolacího soudu žalobci uplynula dne 31. 12. 2005, nárok tudíž mohl uplatnit nejpozději do 30. 6. 2006, a pokud tak učinil až dopisem ze dne 3. 11. 2006, stalo se tak v době, kdy byl jeho nárok na peněžitou náhradu již prekludován. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vůči závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na žádaném určení práva namítá, že určovací žalobu podával za situace, kdy po zdlouhavém jednání Pozemkový fond ČR odmítl uznat jeho nároky na převod náhradních pozemků a zpochybňoval i jejich výši; bez žádaného určení je proto jeho právní postavení vůči žalovanému nejisté. K věci samé uvedl, restituční pohledávku nabyl nikoliv z důvodu spekulačních či komerčních, ale za účelem rozšíření své zemědělské činnosti. K této skutečnosti však odvolací soud nepřihlédl a učinil kategorický závěr, že jeho právo na převod náhradních pozemků i v takovém případě k 31. 12. 2005 zaniklo, nerespektuje přitom judikaturu Nejvyššího soudu, jež z této zásady připouští četné výjimky. Stran eventuálně uplatněného nároku na poskytnutí peněžité náhrady poukazoval na přechodné ustanovení zákona č. 178/2006 Sb., článek VI, který pro uplatnění nároků na peněžitou náhradu, zaniklo-li právo na převod náhradních pozemku před účinností tohoto zákona (tj. před 5. 5. 2006), stanoví šestiměsíční lhůtu ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Pokud tedy vyzval žalovaného k poskytnutí náhrady do 5. 11. 2006, má za to, že tak učinil včas a jeho právo nezaniklo. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně – shledá-li je přípustným – zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou (fyzickou) osobou (účastníkem řízení), jenž má právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i dříve vydaným rozsudkem ze dne 22. září 2008, č.j. 6 C 2/2006-52, jenž byl odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně žalobu zamítl), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci (dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav