28 Cdo 2868/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2868/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 9. 2018 Spisová značka:28 Cdo 2868/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2868.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zmírnění křivd (restituce) Příslušenství věci Součást věci Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 120 odst. 1 obč. zák. § 121 odst. 1 obč. zák. § 5 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2868/2018-93 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců 1) E. B., a 2) O. K., R., oběma zastoupeným JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, identifikační číslo osoby: 75032333, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 11/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2018, č. j. 11 Co 391/2017-76, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 65 C 11/2016-47, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že E. A., zemřelá 29. 12. 1971, naposledy bytem v B., byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši ½ na následujících movitých věcech: cca 0,75 m vysokých sochách z pálené hlíny v přírodní hnědé barvě bez polychromie v počtu sedmi kusů představujících svaté Víta, Václava, Zikmunda, Norberta, Ludmilu, Prokopa a Vojtěcha a na oltářním obrazu svatého Jana Nepomuckého ve zlaceném rámu s datací 1727 a označením iniciály I.A.M.V.L. donátora J. A. M. z L. (v. L.) – dále též „předmětné movité věci“ (výrok I.), a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné movité věci byly umístěny v kapli sv. Jana Nepomuckého ležící v areálu statku Čelina, přičemž nejpozději v roce 1972 byly převezeny Střediskem státní památkové péče a ochrany přírody pro Středočeský kraj k provedení restaurátorských prací a následně uloženy žalovaným na zámku v Mnichově Hradišti a v Kutné Hoře, kde je žalovaný ponechal i přes opakované žádosti k vydání ze strany žalobců. Areál statku Čelina přešel do vlastnictví státu postupně v letech 1950 a 1966 a v roce 1992 byl navrácen původním vlastníkům v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), na základě dohody uzavřené s povinnou osobou dne 23. 7. 1992, jež byla schválena rozhodnutím Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 21. 10. 1992, č. j. 796/91, R 86/92, přičemž ovšem předmětné movité věci vráceny nebyly. Jelikož žalobci o jejich vydání v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), nepožádali, soud prvního stupně zamítl žalobní návrh s tím, že žaloba podaná podle obecných právních předpisů nemůže nahrazovat postup vyžadovaný speciální restituční právní úpravou. V důsledku tohoto závěru pak platí, že žalobci nemají na podané určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem. Námitky žalobců, že E. A. nikdy nepozbyla vlastnictví k předmětným movitým věcem, považoval soud prvního stupně za liché, neboť v takovém případě by bylo možné žalovat na splnění povinnosti žalobou na vydání věci, a tudíž ani v tomto případě by nebyla pro absenci naléhavého právního zájmu na místě určovací žaloba. Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 11 Co 391/2017-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o solidární povinnosti žalobců k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 900 Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství podanou určovací žalobou, jelikož žalobcům, respektive jejich právním předchůdcům, nebránila žádná okolnost v uplatnění jejich nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. K námitce žalobců, že vydání předmětných movitých věcí se nemohli domáhat podle restitučních předpisů, odvolací soud vysvětlil, že v režimu zákona č. 229/1991 Sb. sice nárok na jejich vydání uplatnit nemohli, neboť náprava křivd podle citovaného právního předpisu se vztahuje na zemědělskou půdu využívanou k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdu a vodní plochy, nicméně žalobci se vydání předmětných movitých věcí mohli domáhat podle zákona č. 87/1991 Sb., když ustanovení § 5 připouští vydání nejen nemovitých, ale i movitých věcí. Ohledně tohoto názoru odvolací soud odkázal za usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 482/2000, jež se k možnosti, aby určitá stavba byla vydána podle zákona č. 229/1991 Sb., a vydání jejího vnitřního vybavení podléhalo režimu zákona č. 87/1991 Sb., kladně vyjádřila. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení Nejvyšším soudem dosud neřešené právní otázky, respektive by měla být daná otázka posouzena jinak, a to, „zda bylo možné v případě movitých věcí (uměleckých předmětů – obrazu a soch), které byly původně umístěny jako příslušenství v kapli přináležející k zemědělskému objektu a které byly zásahem státu z kaple v roce 1972 odděleny a odvezeny, žádat o jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., nebo nikoli.“ Jsou přesvědčeni, že restituční předpisy žádost o vydání předmětných movitých věcí neumožňovaly, a proto se svého nároku mohou domáhat pouze prostřednictvím určovací žaloby. Zákon č. 229/1991 Sb. se totiž týká výhradně nemovitých věcí, případně movitých věcí v podobě živého a mrtvého inventáře (viz § 4 odst. 1 ve spojení s § 6 a § 20 zákona o půdě). Uplatnit přitom nelze ani postup podle zákona č. 87/1991 Sb., jelikož se nevztahuje na křivdy vzniklé v souvislosti s převzetím zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, k nimž patří i kaple a v ní umístěná předmětná umělecká díla. Dovolatelé nesouhlasí s aplikací závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 482/2000 (označené rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 24 Cdo 234/98, na daný skutkový stav, neboť mezi strojním vybavením lihovaru a uměleckými předměty spočívá řada odlišností. Především upozorňují na trvalé, nenahraditelné a jedinečné sepětí obrazu a soch s kaplí. Pro výše uvedené mají za to, že je nezbytné v souladu s § 1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vybavení kaple považovat za zemědělský majetek nepodléhající režimu zákona č. 87/1991 Sb. Dále připomínají, že základní zásadou restitučních předpisů je náprava majetkových křivd, tudíž výklad restitučních norem by neměl vést ke vzniku nových křivd vůči restituentům, potažmo vůči jejich dědicům. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání se nesouhlasně vyjádřil žalovaný, jenž dovolacímu soudu navrhl jeho zamítnutí, a současně požádal o uložení povinnosti žalobcům nahradit mu náklady dovolacího řízení. Na rozdíl od žalobců se domnívá, že kapli, natož obrazy a sochy, nelze považovat za zemědělskou půdu, ani za související obytnou či hospodářskou budovu. Pro navrácení předmětných movitých věcí je tedy rozhodný zákon č. 87/1991 Sb. Soudy nižších instancí na nyní projednávanou věc rovněž správně analogicky aplikovaly závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 482/2000. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn, pokud jde o část dovolacích námitek, dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je spl