28 Cdo 2925/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2925/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 9. 2019 Spisová značka:28 Cdo 2925/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2925.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991Sb. § 6 předpisu č. 503/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2925/2019-364 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. V., narozené XY, bytem XY (jako procesní nástupkyně původního žalobce F. H., narozeného XY, zemřelého 8. 1. 2019, posledně bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované R. J., narozeného XY, bytem XY, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 456/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2018, č. j. 58 Co 335/2018-282, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyni rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 6.776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. května 2018, č. j. 19 C 456/2014-252, jímž bylo žalované (jako převodkyni) uloženo uzavřít s právním předchůdcem žalobkyně (nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jako náhradního pozemku podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva [dovolatelkou nastolené otázky vhodnosti k převodu nárokovaného náhradního pozemku] odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v důsledku toho pak odvolací soud podle mínění dovolatelky dospěl k nesprávnému rozhodnutí, že vydání oprávněnou osobou nárokovaného náhradního pozemku nebrání žádná překážka (tj. ani jí dovozovaná funkční souvislost s areálem jezdeckého klubu ani zásadní limitovanost zemědělského hospodaření s nárokovaným pozemkem). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Co do řešení dovolatelkou nastolené otázky „vhodnosti“ pozemku jako náhradního k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě sluší se odkázat na konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež vyžaduje, aby pozemek ve vlastnictví státu nárokovaný jako náhradní (nebýt liknavého postup Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované jako jeho nástupkyně) byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu § 11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým měřítkem vhodnosti pozemku je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb. či obsažené v ustanoveních jiných obecně závazných předpisů, dále kupř. zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Uvedená hlediska je nutno zkoumat vždy se zřetelem na individuální skutkové okolnosti případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Okolnosti, jež by představovaly překážku převoditelnosti předmětného pozemku a pro které byl by právním předchůdcem žalobkyně nárokovaný pozemek (jenž mu byl soudem přiřknut) k danému účelu nevhodný, v řízení zjištěny nebyly (přičemž v tomto směru – jde-li o nalézání relevantních okolností – jde především o otázku skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení). Úvaha odvolacího soudu o vhodnosti předmětného pozemku není pak zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřená, akcentuje-li se při ní, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, z něhož byl sporný náhradní pozemek vyčleněn, má charakter trvalého travního porostu, tvoří součást zemědělského půdního fondu a zemědělsky jej obhospodařovat lze, navzdory dovolatelkou tvrzené okolnosti, že jde o pozemek situovaný v lokalitě přírodního parku „XY“. Ostatně, využitelnost pozemku k daným účelům kategoricky nevylučuje ani sama dovolatelka, argumentuje-li pak dále zejména umístněním pozemku v lokalitě přírodního parku, dovozujíc z toho (toliko) „zásadní limitovanost zemědělského hospodaření“. Byť v tomto směru již pak dovolatelka další argumentaci nevznáší, sluší se dodat, že ani zdůrazňovaná okolnost, že se pozemek nachází na území, na němž je vyhlášen přírodní park (§ 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů), nepředstavuje bez dalšího překážku převoditelnosti takového pozemku (srov. § 6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 503/2012 Sb.) a nevylučuje jeho zemědělské obhospodařování (s respektem k omezení, jež se na území přírodního parku uplatní za účelem ochrany krajinného rázu). Nejde o pozemek situovaný v některé z kategorií zvláště chráněných území, v nichž bylo by (slovy dovolatelky) „zásadně lim