28 Cdo 3014/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3014/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2024 Spisová značka:28 Cdo 3014/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3014.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zmírnění křivd (restituce) Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3014/2024-725 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 61/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2024, č. j. 14 Co 162/2023-693, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.501,20 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Lukáše Kučery, advokáta se sídlem v Brně, Bašty 413/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 16 C 61/2017-633, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11. 5. 2023, č. j. 16 C 61/2017-641, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II.), žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 13.455,- Kč (výrok III.) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost společně a nerozdílně s žalovanou nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 13.455,- Kč (výrok IV.). 2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výrokům II., III. a IV., žalované proti výrokům I., III. a IV. i vedlejšího účastníka proti výroku IV. rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 14 Co 162/2023-693, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil [výrok I., bod a)] a ve výrocích III. a IV. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 13.033,- Kč a žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 31.750,- Kč [výrok I., bod b)]. Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 2.090,- Kč (výrok II.) a o povinnosti žalobce nahradit vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 7.937,60 Kč (výrok III.). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým až svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že žalobou vymezené pozemky [vyjma pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž se stal předmětem úplatného převodu vlastnického práva mezi žalovanou jako prodávající a vedlejším účastníkem (vystupujícím v řízení před soudy nižších stupňů) F. P., společně s manželkou B. P. jako kupujícími] jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I., jíž byl potvrzen ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, a proti akcesorickým nákladovým výrokům) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Má za to, že se vůči žalobci nechovala liknavě, neboť stát byl schopen uspokojit restituční nároky oprávněných osob, tedy i žalobce, avšak díky jeho nečinnosti, spočívající v nedostatečné účasti ve veřejných nabídkách, k tomu nedošlo. Nadto zdůraznila, že žalobce se v minulosti několika veřejných nabídek zúčastnil a byl v nich úspěšný, čímž získal řadu lukrativních náhradních pozemků, z nichž část záhy převedl na třetí osobu, což odporuje účelu a smyslu zákona o půdě. Dále se domnívá, že předmětné pozemky nenaplňují materiální znak zemědělského pozemku, pročež je pokládá za nevhodné k převodu na žalobce jako pozemky náhradní. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání žalované neztotožnil s argumentací žalované stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobce mimo zákonem předpokládaný postup, jakož i nepřevoditelnosti předmětných pozemků jako pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 6. 2024 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 2. 3. 2017 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné. 9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle ustanovení § 11a zákona o půdě, jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek, nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách