28 Cdo 3081/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3081/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2013 Spisová značka:28 Cdo 3081/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3081.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pozemkový fond Zemědělská půda Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 11 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 9. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3081/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele Ing. V. K., P., H. 686/6, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, 150 00 Praha 5, Kořenského 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 62Co 413/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25C 151/2005 (žalobce Ing. V. K., P. 5, H. 686/6, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, 150 00 Praha 5, Kořenského 15, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, nyní ČR – Státnímu pozemkovému úřadu,IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u soudu dne 23. 5. 2005, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, č. j. 25C 151/2005-130. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem do 10 dnů od právní moci rozsudku smlouvu o převodu pozemku PK č. 1383 (o výměře 11.213 m2) v katastrálním území H. (obec Hlavní město Praha), zapsaného na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního pro hlavní město Prahu (pracoviště Praha), včetně trvalých porostů a ostatních součástí a příslušenství; zamítnuta byla i žaloba o uložení povinnosti žalovanému k uzavření smlouvy o převodu jiného vhodného pozemku, určeného soudem, nacházejícího se ve stejném či sousedním katastrálním území. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, č. j. 62Co 413/2010-180. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2010, č. j. 25C 151/2005-130, potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (postupem podle ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání odvolatele není opodstatněné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně zjistil spolehlivě skutkový stav věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vycházel ze závěrů zrušovacího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 62 Co 461/2008, kterým byl odvolacím soudem zrušen předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 19. 3. 2008, č. j. 25C 151/2005-43 (doplněný rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, č. j. 25C 151/2005-83). V tomto zrušovacím usnesení odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně neměl v dosud provedeném dokazování oporu pro objasnění toho, zda žalobce jako postupníka restitučních nároků lze posuzovat jako osobu, která není ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněnou osobou, nýbrž osobou, kterou lze vzhledem k tomu, k jakým účelům hodlá sporné pozemky využít, považovat za osobu postavenou na roveň oprávněné osobě. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně v dalším řízení po doplnění dokazování dospěl správně k závěru, že žalobce získal nárok na převod náhradního pozemku výlučně na základě smluv o postoupení pohledávek (z let 2004 a 2005) a že toto jeho právo zaniklo podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. dne 31. 12. 2005 (viz nález Ústavního soudu ČR ÚS 6/2005) po uplynutí propadné lhůty uvedené v § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.). Odvolací soud se ztotožňoval i se závěrem soudu prvního stupně, že se na tento případ plně vztahuje tzv. restituční tečka, když u žalobce nejde o drobného zemědělce, který by na pozemcích sám hospodařil a který by měl zájem na řádné vlastní péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova, a to bez přítomnosti spekulativních a komerčních motivů při získání restitučních nároků postupními smlouvami. Odvolací soud proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že procesně úspěšnému žalovanému v tomto stadiu řízení žádné náklady řízení nevznikly. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 3. 5. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu dne 24. 6. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2011 (sp. zn. 62Co 413/2010 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení u odvolacího soudu. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Dovolatel je přesvědčen, že v daném případě bylo možné „žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného pozemkového fondu úspěšně požadovat podle zákona o půdě ohledně převodu náhradního pozemku k uspokojení nároku, který byl dotčen ustanovením § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě (v dřívějším znění) a článkem VI. zákona č. 253/2003 Sb.“. Dovolatel má za to, že na jeho straně existují jednoznačné okolnosti opravňující k tomu, aby soud dospěl k závěru, že právě v jeho případě je správné rozhodnout o převodu náhradních pozemků i v situaci, že na vydání pozemku byl uplatněn nárok, který byl ke dni vyhlášení rozsudku dotčen tzv. restituční tečkou“. Dovolatel poukazoval na to, že v tomto soudním řízení dokázal, že je osobou pracující v zemědělství, že je vlastníkem nemalé výměry zemědělské půdy v řadě katastrálních území v okolí Hlavního města Prahy a Středočeského kraje, že tyto pozemky jsou využívány k zemědělské výrobě (a to buď dovolatelem samotným či zemědělským nájemcem) a že postupně během let podle možností nakupuje další zemědělskou půdu, kterou následně využívá k zemědělské produkci a že si pořídil restituční nároky od třetích osob právě za účelem rozšíření své výrobní základny a nikoli pro jiný účel. Za uvedeným účelem je ochoten přijmout jakýkoli vhodný náhradní pozemek k naplnění účelu zákona o půdě, kterým je i veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova. Podle názoru dovolatele mu nebyla v tomto soudním řízení poskytnuta dostatečná ochrana jeho vlastnického práva. Dovolatel vyslovoval ve svém dovolání názor, že „jakkoli respektuje autoritu Ústavního soudu ČR, není s to se ztotožnit s řadou jeho argumentací a odborných stanovisek, které jsou obsaženy v nálezu Pl. ÚS 6/2005“; „závěry z tohoto nálezu plynoucí nelze automaticky aplikovat na všechny případy, které se před soudem ocitnou“. Dovolatel je toho názoru, že postupník pohledávky, jejímž předmětem je restituční nárok podle zákona o půdě, „vstupuje plně do právního postavení postupitele a zůstávají mu zachovány všechny právní parametry postoupené pohledávky“; nejde tu o změnu pohledávky (obsahu pohledávky), nýbrž pouze o změnu v osobě jejího držitele a nelze dovozovat, že by tu šlo o „nově vzniklý nárok na straně postupníka“; „varieta důvodů pro uzavření cessí je tu široká“ u jednotlivých postupníků. Dovolatel má také za to, že „nelze připustit zánik nároku restituenta, který před uplynutím zákonné lhůty vyčerpal své možnosti získat nárokové plnění, včetně toho, že podal ve věci žalobu u soudu“; v takém případě „držitel nároku, na kterého dopadá mezní lhůta pro naturální restituci, nemá jakoukoli možnost ochrany“. Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože soudy obou stupňů tuto právní věc právně posoudily. Žalobce je tu pos