28 Cdo 3293/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3293/2024-379 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti žalovanému J. D., zastoupenému JUDr. Michalou Kosovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 929/8, o určení, zda tu vlastnické právo je či není, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 103/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2024, č. j. 36 Co 56/2024-307, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Krejsy, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 60/28. O d ů v o d n ě n í : 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2023, č. j. 22 C 103/2021-219, určil, že A. D. (nar. XY) byla ke dni své smrti (XY) vlastnicí podílu o velikosti ¼ pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v katastrálním území XY (výrok I); k tomu rozhodl o nákladech státu (výrok II) a nákladech řízení v poměru mezi jeho účastníky (výrok III). 2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2024, č. j. 36 Co 56/2024-307, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II), spolu s náklady vzniklými státu (výrok III, ve spojení s usnesením ze dne 11. 7. 2024, č. j. 36 Co 56/2024-311). 3. Ve světle provedeného dokazování, doplněného v odvolacím řízení i o znalecký posudek o duševním stavu dárkyně předkládaný žalovaným, vzal odvolací soud za správný závěr, že A. D. (matka účastníků) v době, kdy s žalovaným uzavírala darovací smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu o velikosti ¼ předmětné nemovitosti, trpěla duševní poruchou, která ji činila neschopnou právně jednat, uzavřená darovací smlouva (ze dne 13. 8. 2015) je proto neplatná (podle § 581 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) a nevedla k převodu spoluvlastnického podílu dárkyně na žalovaného (obdarovaného). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I (jeho části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) podal dovolání žalovaný (dále také jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určujících otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání odkazované), dodávaje (patrně již i co do dovolacího důvodu), že „odvolacím soudem vyřešená otázka hmotného a procesního práva má být dovolacím soudem posouzena jinak“. V prvé řadě dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckých posudků o duševním stavu dárkyně, kdy se odvolací soud přiklonil k závěrům znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA, LL.M., zatímco z posudku znalce doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., dle jím učiněné konkluze vycházet nelze. Rozpory v závěrech posudků dle mínění dovolatele nebyly odstraněny ani výslechem znalců, pročež měl být zpracován revizní znalecký posudek. V rovině hmotněprávního posouzení dovolatel namítá, že soudy nikterak nevážily míru kognitivních schopností potřebných právě pro právní jednání (dárce) směřující k uzavření darovací smlouvy (se zřetelem na její povahu a složitost), a že i při přijatém závěru o přítomnosti duševní poruchy neposoudily, mohla-li dárkyně za snížených kognitivních schopností posoudit následky svého jednání. Odvolacím soudem učiněné závěry dovolatel konfrontuje i s tím, že ani při léčbě nebylo k dárkyni v minulosti přistupováno jako k osobě stižené duševní poruchou a neschopné činit vlastní rozhodnutí. Přirovnávaje rozhodnutí o neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše (ve smyslu § 581 věty druhé o. z.) k rozhodnutí o omezení svéprávnosti jednající osoby dovolatel současně vytýká, že v souzené věci nebyly aplikovány ani závěry z jím odkazované judikatury Ústavního soudu týkající se zásahů do osobní integrity posuzované osoby, a že odvolací soud oproti právům žalovaného (coby druhé smluvní strany napadeného právního jednání) upřednostnil práva žalobkyně na získání majetku v pozůstalostním řízení. 5. Žalobkyně podala k dovolání nesouhlasné vyjádření. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Přestože dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázek procesního a hmotného práva a rozpor s odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jím předestřená argumentace nese se převážně v rovině polemiky s hodnocením provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními (ústícími v konkluzi o duševní poruše dárkyně omezující její kognitivní schopnosti přinejmenším do té míry, že nebyla schopna posoudit následky jí činěného darování). Jakkoliv podrobná je kritika úvah odvolacího soudu, jež vyslovil při práci s předloženými podklady, nemůže nic změnit na tom, že dovolacímu soudu, který je instancí přezkumnou, nikoli nalézací (skutkovou), v zásadě nepřísluší, aby do procesu hodnocení důkazů vstupoval a revidoval v tomto směru učiněné úvahy soudů nižších stupňů (nejsou-li nadto – tak jako je tomu v posuzovaném případě – jakkoliv nepřiměřené či excesivní). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 11. K výtkám dovolatele a jím namítanému rozporu s odkazovanou judikaturou sluší se uvést, že z rozhodovací praxe dovolacího soudu zajisté vyplývají i určitá základní východiska ohledně hodnocení důkazů znaleckými posudky (krom dovolatelem odkazovaných rozhodnutí dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, včetně další v nich odkazované judikatury, z níž se podává, že soud nemá brát v úvahu pouze závěry znaleckého posudku, nýbrž podrobně a přesvědčivě posoudit, zda jsou přijaté znalecké závěry náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s dalšími důkazy a odpovídá-li odůvodnění znaleckého posudku pravidlům logického myšlení). Ani s těmito požadavky (formulovanými pravidly) však postup odvolacího soudu v přítomné věci v rozporu není (viz i v tomto směru odvolacím soudem podrobně a přesvědčivě odůvodněné hodnocení obou ve věci podaných znaleckých posudků, a to i v kontextu dalších provedených důkazů, kdy samotné odborné závěry znaleckého posudku, ve smyslu jejich správnosti, hodnocení soudu nepodléhají). 12. Odvolacím soudem učiněné konkluze nejsou pak v rozporu ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 (citovanými i v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1556/2013), jímž dovolací soud reagoval na situaci, kdy znalcem učiněný odborný závěr o duševním stavu posuzované osoby, učiněný tehdy bez patřičných skutkových podkladů („skutkového nálezu“) byl toliko hypotetický. O takovou situaci v souzené věci – jde-li o odborné závěry obsažené v posudku znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA, LL.M., refle