28 Cdo 3318/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3318/2006 citace  Název judikátu:*Ochrana vlastnického práva. Určovací žaloba.* Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2007 Spisová značka:28 Cdo 3318/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3318.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3318/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a/ M. k. u s. V., a b/ K. k. V. s. n. H. p., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Kanceláři prezidenta republiky, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 544/92, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2006, č. j. 13 Co 36/2006-446, takto: Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. října 2005, č. j. 13 C 544/92-406, a Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2006, č. j. 13 Co 36/2006 – 446, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně - vycházeje z usnesení odvolacího soudu ze dne 30. října 1995, č. j. 22 Co 79/95-126, jímž byl pro procesní pochybení a nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušen  předcházející prvostupňový rozsudek - určil, že žalobci jsou vlastníky nemovitostí uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí (žalobce a/ dvanácti budov a pozemků včetně věže a chrámu sv. V. zapsaných na listu vlastnictví č. 34, kat. úz. H., H. m. P. - výrok I. rozsudku a  žalobce b/ pozemku a budovy kostela Všech svatých zapsaných tamtéž – výrok II. rozsudku). Odvolací soud potvrdil takový rozsudek a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že vládní nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti P. h. (dále také jen „vládní nařízení č. 55/1954 Sb.“), vydané vládou Československé republiky podle § 14 odst. 1 zákona č. 2/1954 Sb., o státním plánu rozvoje národního hospodářství ČSR na rok 1954, s předmětem právní úpravy tímto zákonem regulované nikterak nesouviselo, a ustanovení § 1, věty prvé, a ani žádné další jeho ustanovení přechod vlastnického práva ke sporným nemovitostem na stát nezaložilo. Uvedeným ustanovením použitá formulace „P. h. sídlo prezidenta republiky Československé a významná historická památka“ není dostatečně přesně a určitě formulována, přičemž  pojem „P. h.“ je neurčitý, a co do obsahu – a to ani odkazem – vyložen nebyl. Stejně tak dispozice uvedené právní normy, která zní „náleží všemu československému lidu“, nestanoví vlastní pravidlo chování a ani nesděluje, komu a jaká oprávnění a povinnosti vznikají; použitá slovní vazba „náleží“ není způsobilá založit změnu vlastnického práva a výraz „všemu československému lidu“ není právním termínem, nýbrž termínem ideologickým, bez přesně vymezeného obsahu. Tento svůj závěr odvolací soud dokládá také gramaticko-teleologickou komparací s dalšími právními předpisy, na které pro podporu svého odlišného názoru odkazovala žalovaná. V období let 1945-1960 byla vydána řada zákonů a dekretů, v nichž však vždy bylo uvedeno, který majetek, věci či podniky se vyvlastňují, popř. znárodňují zestátněním, a k jakému datu se tak činí. Sporné vládní nařízení však nic takového neobsahuje. Pokud stát sledoval záměr odejmout ve svůj prospěch vlastnické právo ke sporným nemovitostem právním předchůdcům žalobců, bylo to třeba v právním předpise přesně, tedy přímo, otevřeně a jmenovitě uvést, což se však nestalo. Odvolací soud je proto toho názoru, že ustanovení § 1, věty prvé vládního nařízení č. 55/1954 Sb. je toliko ideologickou proklamací, která nemohla založit přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem a vlastnického práva právních předchůdců žalobců se nikterak nedotklo. Jestliže v dané věci došlo na základě ustanovení § 3 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., k vydání vyhlášky č. 27/1955 Sb. nařízení, vyhlášek a instrukcí Ú. n. v. h. m. P. v dohodě s kanceláří prezidenta republiky, kterou byla vymezena chráněná oblast P. h., na jejímž základě vydal Odbor pro výstavbu Ú. n. v. hl. m. P. rozhodnutí ze dne 17. února 1956, č. j. Výst./13-28834/55-Po, podle kterého přecházejí s účinností ode dne vydání vládního nařízení č. 55/1954 Sb. sporné nemovitosti do vlastnictví československého státu, pak takového úřední rozhodnutí bez jakéhokoliv zákonného podkladu deklarovalo stav, který nenastal. Případný zápis tohoto rozhodnutí do pozemkových knih na základě usnesení Lidového soudu civilního v Praze ze dne 16. května 1956, Čd.4307/56, však pro svůj deklaratorní účinek vlastnické právo pro stát založit nemohlo. Odvolací soud odmítl argument žalované, podle kterého se měl soud prvního stupně odchýlit od právního názoru Ústavního soudu ČR obsaženého v jeho usnesení ze dne 22. dubna 1999, sp. zn. Pl. ÚS 5/98. Tam uvedený závěr, podle kterého vládní nařízení č. 55/1954 Sb. mělo založit státní vlastnictví k předmětným nemovitostem, není ničím podložen, nadto tato problematika nebyla pro uvedené procesní rozhodnutí nijak významná a nelze proto považovat uvedený závěr Ústavního soudu pro soudy obecné za právně závazný. Odvolací soud má za to, že žalovaný nenabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani na základě institutu vydržení. Podle ustanovení § 135a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. dubna 1982 mohly být vydrženy jen předměty osobního vlastnictví, což žádná ze sporných nemovitostí nebyla a oprávněným subjektem mohl být toliko občan (fyzická osoba). Ani následná změna právní úpravy tohoto institutu po 1. lednu 1992 nabytí vlastnictví na základě vydržení založit nemohla, neboť dobrá víra oprávněného držitele zde dána není, protože u státu nelze předpokládat neznalost vlastního právního řádu. Závěrem shledal odvolací soud také nepřípadným poukaz na restituční judikaturu dovolacího a Ústavního soudu, zejména pak rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, nálezu Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, a sdělení Ústavního soudu ČR o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 22/05, publikovaného pod č. 13/2006 Sb., neboť závěry zde dovozené na předmětný spor nedopadají. Žalovaná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], přičemž napadené rozhodnutí shledává v souladu s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. za zásadně právně významné. Zásadní právní význam spatřuje zejména v jednoznačném a zjevném překročení soudní pravomoci soudy obou stupňů a v jejich osvojení si pravomoci zákonodárné, což jednak plyne z bezdůvodného zpochybnění kontinuity právního řádu ve formě neuznání zákonodárné právní normy a také popřením ústavního systému České republiky retroaktivním „zrušením“ účinnosti právní normy, čímž ve svém důsledku mělo dojít k založení právní nejistoty žalované. Je toho názoru, že na základě vládního nařízení č. 55/1954 Sb., jež po schválení Národním shromážděním nabylo síly zákona, došlo k přechodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem na stát, což se ostatně podává také z řady důvodových zpráv, které byly v souvislosti s takovou právní úpravou vydány. S odkazem na tehdejší právní úpravu a domácí a zahraniční odbornou literaturu také polemizuje s výkladem výrazů použitých v ustanovení § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., přičemž důsledek tohoto předpisu – tedy přechod vlastnického práva ke sporným nemovitostem na stát – nebyl zpochybňován ani právními předchůdci žalobců, což se ostatně podává také ze zápisu o převzetí pozemků ze dne 5. října 1957. V dovolání se žalovaná taktéž rozsáhle zabývá postavením římskokatolické církve a povahou „církevního majetku“, když dospívá k závěru, že v období od založení Československa do roku 1949 byly církevní právnické osoby považovány za veřejnoprávní a nikoliv soukromoprávní právnické osoby, přičemž církevní majetek je proto povahy veřejnoprávní s tím, že konečné slovo při nakládání s ním měl stát. V tomto kontextu je proto potřeba vykládat i sporné vládní nařízení. Nesouhlasí taktéž s názorem odvolacího soudu co do právní povahy zápisu do pozemkových knih, neboť se v daném případě nejednalo o pouhou evidenční záležitost, což dokládá rozborem povahy účinků zápisů do pozemkových knih po účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. Poukazuje také na skutečnost, že ve