28 Cdo 3334/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3334/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 12. 2008 Spisová značka:28 Cdo 3334/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3334.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3334/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. Z., o zaplacení 36.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 147/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2007, č. j. 18 Co 197/2007-52, takto: Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou ze dne 30. 6. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 7 vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 36.000, Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že žalovaný zneužívá postavení nájemce s regulovaným nájemným, neboť byt v žalobcově domě užívá nejen k bydlení, ale – bez souhlasu vlastníka – i k výdělečné činnosti (poradenské a konzultační služby v oblasti informačních systémů a výpočetní techniky), jakož i k registraci sídla společnosti podle obchodního zákoníku a místa podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský zákon“). Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. 1. 2007, č. j. 5 C 147/2006-35, žalobu zamítl s tím, že neexistuje zákonný ani smluvní důvod, pro který by měl žalovaný plnit žalobci požadovanou finanční částku, neboť žalobce neprokázal, že by žalovaný v předmětném bytě provozoval podnikatelskou činnost, když ke vzniku povinnosti žalovaného plnit žalobci požadovanou finanční částku nepostačuje, že žalovaný na adrese bytu nechal evidovat místo podnikání i sídlo společnosti. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 9. 2007, č. j. 18 Co 197/2007-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, když dodal, že současné platné občanskoprávní předpisy neznají žalobcem uplatněný nárok na kompenzaci za „možná rizika“, která by žalobci jako vlastníku domu mohla vzniknout v souvislosti s podnikáním nájemců v jeho domě. Dále uvedl, že nárok nemohly založit ani ustanovení o bezdůvodném obohacení, jak žalobu formuloval žalobce v odvolacím řízení, neboť nelze dovodit, že by pouhým zaevidováním místa podnikání či „sídla podnikatele“ na adrese bytu, čímž navíc nebyla porušena žádná právní povinnost, došlo k jeho užívání v rozporu s kolaudačním stavem k nebytovým účelům, přičemž nebylo prokázáno, že by žalovaný v bytě skutečně realizoval svou podnikatelskou činnost nebo provozoval živnost (§ 7 odst. 3 obch. zák. a § 17 živnostenského zákona). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a především ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá, že je jako vlastník výhradním majitelem všech práv k bytu (práva držby, požívání a užívání, nakládání aj.), zatímco žalovanému byl podle smlouvy byt poskytnut jen k bydlení a ne již k užívání za výdělečným účelem, a ačkoli žalovanému plynuly z uvedeného porušení žalobcových práv výhody (spočívající zejména v úspoře nájemného, které by musel platit, pokud by podnikání umístil jinam), tyto výhody žalobci nijak nekompenzoval. Dále namítá, že žádný právní předpis neopravňuje nájemníka umístit místo podnikání do svého bydliště, když navíc živnostenský zákon předpokládá, že vlastník vyslovil s takovým umístěním souhlas. I samotné uvedení bytu jako místa podnikání či sídla společnosti, bez faktického provozování živnosti, představuje nedovolený zásah do vlastníkových práv, neboť k místu podnikání se váží práva a povinnosti živnostníka i státních orgánů. Nájemci, kteří platí jen regulované nájemné, nepředstavující přiměřené protiplnění, byli žalobci (vlastníku, pronajimateli) „vnuceni“ (žalobce nemůže ukončit dlouhodobě trvající nájemní vztah), a proto žalobce nemohl v nájemní smlouvě dohodnout zákaz užívání bytu k podnikání. Uvedenými pochybeními došlo k zásahu do žalobcova vlastnického práva, jakož i k porušení čl. 11 Listiny a čl. 1 protokolu č. 1 Úmluvy. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V předeslaných souvislostech závisí posouzení vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení na řešení otázky, zda osobě oprávněné užívat byt vzniká bezdůvodné obohacení již tím (bez dalšího), že bez souhlasu vlastníka zaregistruje na adrese bytu místo podnikání ve smyslu živnostenského zákona či sídlo společnosti ve smyslu obchodního zákoníku. Protože přípustnost dovolání mohla být založena pouze na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., nebyl shledán rozpor řešené otázky s hmotným právem ani rozdílné rozhodování o této otázce odvolacími soudy nebo dovolacím soudem a uvedená otázka již byla rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 964/2008, od jehož závěrů nemá dovolací soud důvodu se odchýlit (srovnej níže), dospěl Nejvyšší soud k závěru o absenci zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy o nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud uvádí, že v souzené věci připadá alespoň pojmově v úvahu nárok na vydání bezdůvodného obohacení podřaditelný pod skutkovou podstatu majetkového prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Uvedená skutková podstata byla sice během předlistopadového režimu užívána především v souvislosti s trestnou činností a s nedovoleným podnikáním (srov. zprávu Nejvyššího soudu z 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, R 26/1975). Nicméně, vzhledem k posunu hodnotového rámce, kdy ustanovení „starého“ práva v důsledku právní kontinuity nutno interpretovat v souladu s principy demokratického právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1993, Pl. ÚS 19/93, č. 14/1994 Sb.), dále z důvodu nezbytnosti vykládat ustanovení soukromého práva ve směru rozumného uspořádání vztahů ve společnosti a současně i s odvoláním na zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nezákonného nebo nepoctivého jednání (srov. i § 6 odst. 2 návrhu občanského zákoníku, zveřejněného na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti), dospěl dovolací soud k závěru, že majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. získá (bez ohledu na to, zda došlo k plnění) i ten, kdo užíval či si přisvojil hodnoty vyhrazené podle práva jinému, zejména nepočínal-li si v dobré víře. Je nutné zdůraznit, že, neplyne-li z nájemní smlouvy něco jiného, může osoba oprávněná k užívání bytu zaregistrovat na jeho adrese místo podnikání ve smyslu živnostenského zákona, i pokud k tomu nemá vlastníkův souhlas. Proto jí takovým jednáním nevzniká ani bezdůvodné obohacení. Dovolací soud nesdílí dovolatelův právní názor, že právo nájemce nebo jiné oprávněné osoby (dále jen „nájemce“) na užívání bytu lze redukovat na „holé“ bydlení (jíst, sledovat televizi, sprchovat se, spát) a že by nájemce musel pronajímateli kompenzovat zisk z výdělečných aktivit provozovaných v bytě. Jak odpovídá i zvyklostem občanského života, relevantním pro výklad smluv, nevyžaduje se pronajímatelův souhlas, pokud nájemce např. namaluje obraz, vymyslí vynález, vytvoří program, napíše knihu, nebo vypěstuje bonsai. Totéž platí, jestliže osoba vykonává zaměstnání z domova, vytváří programy nebo návrhy informačních systémů pro klienta. Typovým znakem těchto aktivit zůstává, že neobtěžují vlastníka ani další nájemce nad přiměřenou míru a byt stále převážně slouží k bydlení. Opačný závěr, vyžadující k provozování výdělečných aktivit nájemcem vlastníkův souhlas, by totiž vedl ke snaze stávajících pronajímatelů podmínit svůj souhlas co nejvyšším podílem na zisku z nájemcových aktivit, byť provozovaných v soukromí a nijak neobtěžujících jiné. Především by ale předeslaný závěr představoval zásah do ústavně garantovaných práv na soukromí ve smyslu čl.